Tma a světlo
Bože, Pane, vědomí tvé lásky může tak snadno vyklouznout z mého srdce. Kdykoli dojde k nějakému neštěstí, začnu o tom pochybovat. Moje malá mysl začne vířit a já se ptám: „Jak jsi mi to mohl udělat?“ nebo „Jak jsi mohl dopustit, aby se to stalo?“. Temná stránka věci může rychle zastínit světlo. Říkám si – promiň – ‚Kam jsi sakra zmizel?‘ Moji démoni pak mají volný výběh. Dovol mi, abych místo toho pozorně sledoval/a tvůj způsob jednání. Na počátku, jak sám říkáš, ležela nad povrchem země tma, a pak jsi ze všech svých děl nejprve stvořil světlo. Proč jsi nechal temnotě její místo, proč jsi ji nevyhladil? Ale světlo i tma mají ve tvém plánu věcí své místo. To mi pomáhá! Díky tomu se méně divím temnotě, která je kolem, a soustředím se na to, že se vždy vrátí světlo. Neměl/a bych očekávat svět bez určité temnoty. Protože ty přicházíš na svět jako božské světlo, temnota je zatlačena zpět a nemůže světlo zastínit. Měl/a bych se soustředit na tebe jako na světlo, které drží temnotu na uzdě a vynalézavě se vypořádává s utrpením a zlem. U tebe jednou bude na všechny zářit věčné světlo, ale prozatím mi pomoz, abych žil/a ve světle a bojoval/a s temnotou jako ty. Koneckonců jsem nekonečně milován/a a ty mě potřebuješ, abych byl/a „světlem světa“. Kéž věřím, že trpělivá vytrvalost osvětluje to, co je zevnitř temné. Tak tomu bylo na Kalvárii a může tomu tak být i v mém životě.
Výňatek z knihy Jsem nekonečně milován od Briana Grogana SJ
Přečtěte si více
Reakce na volání Země
Naše obrazovky jsou plné děsivých obrazů klimatických změn, kterým se stále častěji říká klimatická krize, nebo dokonce klimatická katastrofa. Tato krize není něčím, co se děje v jiných částech světa; je to něco, co se děje ve světě, a svět je jen jeden. Planeta, kterou sdílíme, není jen naším „společným domovem“; je to náš jediný domov. Planeta B neexistuje.
Naše budoucnost – a budoucnost planety – závisí na tom, zda se postavíme čelem k naší globální i lokální odpovědnosti. Obrácení a víra, odpověď na volání Země a spojenecké volání chudých, vyžaduje významné změny v našem životě, v našem životním stylu. Změna našeho způsobu života si zaslouží označení obrácení, protože skutečné obrácení není jen změnou praxe, ale vyžaduje změnu srdce, proměnu zevnitř. Ke změně zevnitř může trvale dojít pouze tehdy, když ji živí Ten, který žije v každém člověku. Setkání s Pánem v Božím slově, v životě církve a v sobě navzájem je pokrmem, který proměňuje náš život. Právě tam objevujeme kořeny ekologického obrácení.
Převzato z The Sacred Heart Messenger, březen 2022, arcibiskup Dermot Farrell
Přečtěte si více
Vhodný čas k modlitbě
Kdy je vhodná doba k modlitbě? V evangeliích se dozvídáme, že Ježíš se modlil ráno a večer. Vstával brzy ráno, aby se modlil (Marek 1,35). Než si vybral apoštoly, strávil celou noc na
modlitbě (Lk 6,12). Ale kromě toho, že se Ježíš modlil na začátku dne a v noci, byl ve společenství s Otcem po celý den. Jinými slovy, ačkoli si pro formální modlitbu vybíral určité okamžiky, jeho modlitba byla ve skutečnosti nepřetržitá. Koupal se v neustálém vědomí Otce. Byl s Otcem naprosto sladěn, a to natolik, že Otec skrze něj neustále promlouval. Ježíš to vyjádřil takto: „Nemluvil jsem sám od sebe, ale Otec, který mě poslal, mi sám dal příkaz, co mám říkat a co mám mluvit“ ( Jan 12,49).
Bylo by skvělé, kdybyste si dali za cíl napodobovat Ježíše a „modlit se bez přestání“ (1. Soluňanům 5,17). Můžete začít tím, že budete napodobovat Ježíšův rytmus formální modlitby a dbát na to, abyste se modlili ráno i večer.
Excerpted from The Mindful Our Father by Thomas Casey SJ
Přečtěte si více
Jsem milován/a
Milý Bože, nedávno jsem četl/a o někom, kdo měl pocit, že profily jiných lidí jsou nakreslené silně černými nebo barevnými fixy, ale ten jeho/její byl nakreslený jen světlou tužkou. Někdy si připadám jako ta žena z evangelia, téměř neviditelná, nedůležitá. Možná to souvisí se stářím! Psychologové nám říkají, že k tomu, abychom skutečně žili, potřebujeme láskyplný pohled někoho jiného: jinak nikdy nemůžeme rozkvést naplno. Vím, že se snažíš všem zajistit dobré rodiče. Jsou pro dítě velkým požehnáním, ale samozřejmě se to vždycky nepodaří. Posíláš nám také dobré prarodiče, příbuzné, přátele, kteří nám pomáhají věřit, že máme hodnotu a cenu. Jsou to průvodci tvé láskyplné péče. Chceš, abychom dostali tvůj velký dar, přesvědčení, že jsme v pořádku, že jsme milováni a že na nás záleží.
Kéž mě tvé dnešní slovo přesvědčí, že jsem dobrý/á, hodnotný/á, milovaný/á a úžasný/á, že jsem tvůj/tvá milovaný/á, tvé jedinečné stvoření, zřítelnice tvého oka. Ať věřím, že mě miluješ, ať se děje cokoli.
Že mě miluješ nekonečně, že mě něžně objímáš a žiješ ve mně a že máš pro mě sny, které přesahují mé vlastní. Pro tebe budu vždycky důležitý/á! Mou základní identitou je, že jsem tvůj/á milovaný/á! Jsi, Bože, takříkajíc součástí mé DNA.
Výňatek z knihy Jsem nekonečně milován od Briana Grogana SJ
Přečtěte si více
Vztahová láska
Žijeme v době, která je fascinována identitou. Neustále se diskutuje o genderové identitě.
Porozumět tomu, kdo jsme, je hluboká a zdravá lidská potřeba. Mnoho lidí není ve své kůži doma a používání zjednodušených nálepek jim vůbec nemsuí pomáhat. Všechno to nás zve k vážné vnitřní
práce – a je to tak! Křesťan však věří, že se musíme obracet ven, ne se dívat dovnitř na sebe. V době selfie je to docela výzva.
Vycházíme ze základního přesvědčení, že každý člověk je stvořen k obrazu Božímu, v tomto případě k obrazu Boha, který je Otec, Syn a Duch svatý (Trojice). V samém srdci Boha jsou vzájemné vztahy mezi třemi osobami. I neurovědy potvrzují, že lidský mozek je hluboce sociální. Dětský mozek se dobře formuje, když vnímá a zažívá láskyplnou interakci. Děti jsou velmi společenští človíčci. Jejich cesta k sebepoznání se vždy odehrává ve společnosti druhých. Často slyšíme lidi mluvit o „mé druhé polovině“ nebo o někom, kdo je nebo byl „mou součástí“. Způsob, jakým mluvíme o lásce, je vždy vztahový. Podvědomě používáme jazyk Trojice; cítíme, že nás někdo jiný činí úplnými. Dva lidé spolu jsou exkluzivní, ale přidejte třetí, rovnocennou lásku, a co dostaneme? Společenství,
společenství lásky, které je inkluzivní. Ve svém životě zažijete mít mnoho záblesků Boží Trojice… jen jim buďte otevřeni.
Excerpted from The Sacred Heart Messenger, December 2021, Tom Cox
Přečtěte si více
Útěcha z vědomí, že Bůh je blízko
Znal jsem muže, který až do poslední chvíle bojoval s rakovinou. Vyzkoušel všechny možné způsoby léčení, i když nám všem říkali, nebudou fungovat. Znám dalšího, který se tomu všemu otevřel a nechtěl podstoupit ani chemoterapii. Jedná se o různé přístupy k utrpení. Jeden se mu bránil a druhý je přijal. Obdivoval jsem je oba.
Mnozí lidé přicházejí do nemocnice s obavami, že jsou už blízko smrti. To patří k životu. Díváme-li se očima Ježíše, je te to doba plná strachu, zmatku a někdy nás přivádí k větší víře. Svou bolest můžeme proměnit v utrpení a najít v ní velké milosti. Je to výzva k nalezení nového života. Bolest se stává utrpením. Ježíš v Getsemanech nechce nejprve pít svůj kalich, ale dovolí, aby se stal plně jeho součástí, aby jeho vnitřní síla byla velká! Neznamená to zjednodušený přístup, ale spíše přijetí temnoty v životě.
Ježíš ve svém utrpení zjistil, že Bůh Otec je mu blízko. To může být i naše cesta a můžeme ji najít tím, že si budeme navzájem pomáhat. Můžeme lidem pomáhat ve chvílích utrpení svým nasloucháním a přítomností. Ne v knihách, ale v srdci zjistíme, že skrze utrpení můžeme růst, a ve dnech plných bolesti si uvědomíme, že do naší duše vniká mír a že i v temnotě zasvitne jasné světlo.
Převzato z Evangelijní úvahy na neděle roku B Donal Neary SJ
Přečtěte si více
Příchuť evangelia
V říjnu jsme zváni, abychom zkoumali, jak můžeme být Kristovými misionářskými učedníky, kteří roznášejí poselství víry, naděje a lásky. Jinými slovy: aby náš život měl „příchuť evangelia“. Evangelia nabízejí plán cesty pro všechny, kdo se považují za Kristovy následovníky. Máme „chuť“ na Boha, schopnost vnímat Boží přítomnost ve světě a Boží dobrotu ve všech lidech, které potkáváme? Milovat tak, jak miloval Ježíš, mít „příchuť evangelia“, znamená vidět každého člověka očima našeho milujícího Boha a chovat se k němu tak, jak to dělal Ježíš, s bezprostředním a velkorysým přijetím. Všimneme si zejména toho, že Ježíš je vždy na straně těch, kteří jsou na okraji společnosti, těch, které chce společnost odsoudit.
Excerpted from The Sacred Heart Messenger, October 2021, Jane Mellett and Tríona Doherty
Přečtěte si více
Jak je důležité říkat ano
Dobré věci často vycházejí z pozitivního „ano“ přístupu k životu, z přístupu „dokážu to“. Součástí růstu v moudrosti, k němuž jsme v životě pozváni, je umět rozlišovat mezi tím, čemu je třeba říci „ano“, a tím, čemu je třeba říci „ne“.
V naší křesťanské tradici uznáváme a vyzdvihujeme Mariino „ano“. Řekla Bohu „ano“ a její jediná otázka zněla: „Jak se to stane?“ Žádné předběžné podmínky, žádné starosti, žádné smlouvání, žádné sebeprosazování. K životu přistupovala s postojem „ano“, a jaký to byl život!
Excerpted from Emerging from the Mess by Brendan McManus SJ and Jim Deeds (p. 64)
Přečtěte si více
Život jako dar
Proč tak často nevnímáme všechno, co dostáváme, jako dary? Proč se tak snadno chováme k druhým špatně, jako by jejich láska, blízkost a pomoc byly samozřejmé? Domnívám se, že toto selhání pohledu je způsob, jak se vyhnout zranitelnosti lásky: Ať už se zamilujeme do člověka, do společenství lidí, do práce nebo do způsobu života, láska nás činí zranitelnými. Zamilovat se je hrozivé, a ještě hrozivější je, když poznám, že druhá osoba není moje, ale Boží. Ani ten nejvěrnější manželský partner není navždy můj, protože je možné, že zemře dříve než já. Moje sladké batole vyroste a bude mít samostatný život. Můj nejlepší přítel se může odstěhovat. Když se zbavíme toho, co si myslíme, že nám patří, a místo toho se zaměříme na sebe jako na příjemce nezasloužených darů, budeme snáze odpouštět. Vztahy přestanou být o tom, co nám někdo dluží. Spíše se stanou interakcemi, které jsou svobodně nabízeny a svobodně dávány. To nás osvobozuje k odpuštění.
Excerpted from The Ignatian Guide to Forgiveness by Marina Berzins McCoy (p.60)
Přečtěte si více
Srdce, rozum a vůle
Při hledání toho, co je skutečně důležité, se doplňují naše srdce a rozum, a i vůle má v tom hraje svou roli. Rozlišování předpokládá celkovou rovnováhu mezi těmito třemi lidskými schopnostmi.
Zkušenost ukazuje, že ne každý příjemný pocit je spolehlivým ukazatelem. Naopak se ukazuje, že nepříjemné pocity mohou někdy ukazovat cestu k většímu štěstí. Co uděláte, když se ocitnete v krizi a komíháte od jednoho pocitu k druhému a zase zpět? Je rozlišování něčím, co se praktikuje pouze ve velkých životních situacích? Nebo je to něco, co můžete dělat i v každodenním životě? Co děláte, když se neshodnete se svými blízkými na určitém problému, a přesto musíte dospět k rozhodnutí? Jak můžete jako rodič pomoci svému dítěti rozlišovat? Dokážete rozlišovat, když máte pochybnosti?
Excerpted from Trust Your Feelings by Nikolaas Sintobin SJ (p.11)
Přečtěte si více