Naslouchání evangeliu
Většinu víkendů sloužím mši svatou v jedné z našich místních věznic. Obvykle na mši přijde asi 10 až 15 procent vězňů, což je mnohem více, než by se čekalo. Dělí se zhruba na tři skupiny: první jsou „katolíci od kolébky“, lidé, kteří tam mají být a kteří jako jediní někdy nabídnou nějakou pomoc; druhou tvoří příslušníci různých reformovaných tradic, kteří nevylezli včas z postele na anglikánskou bohoslužbu; třetí jsou lidé, kteří vypadají, že snad nikdy v životě nebyli v kostele. Ta třetí skupina možná přichází ze zvědavosti, protože nemají co dělat. Nemají ponětí, kde jsou a jak se mají chovat, ale jsou to také ti, kteří nejvíc poslouchají.
Ptal jsem si proč, dokud mi jeden z nich, Ghaňan Kolo, neřekl, „Otče, nástup do vězení je v životě každého člověka jasným znamením, že plán A opravdu nefunguje. A pokud máš plán B, který by mohl fungovat, mohou ti věřit nebo ne, mohou s tebou souhlasit nebo ne, ale vždycky tě pozorně vyslechnou.“ V tu chvíli jsem si řekl: „Co zde dělám, má smysl.“ Je v tom něco velmi pokorného, když víte, že lidé, kterým kážete, možná slyší evangelium úplně poprvé.
Paul O’Reilly SJ, Hope in All Things
Co je Boží království?
Co je Boží království? Na tuto otázku není snadné odpovědět. Kdosi to popsal tím, čeho byl svědkem během lijáku v rušném městě. Déšť zastihl lidi nepřipravené, a když se lidé shlukovali do úkrytu, všimli si, že nějací mladíci pomohli mamince dostat z deště jejího chlapce na vozíku. Jiný muž držel své ženě bundu nad hlavou, až mu ledový déšť promočil košili. Jedna dívka zase vystoupila z chráněného zápraží, aby nabídla své místo starší ženě. Mladá matka omotala kabát kolem svých malých dětí, aby je zahřála.
Je to tak prosté, ale pro toho, kdo to pozoruje, je každý ten skutek projevem plně živého Božího království; jde o to, aby druhý byl na prvním místě. Boží království není zeměpisná lokalita ani oplocená zahrada. Není to místo, kam je třeba dojít, ale skutečnost, kterou je třeba žít. Nejde o budoucí adresu, ale o život v přítomnosti, o jeho plné a živé prožívání, o jeho svobodné a radostné prožívání, o jeho prožívání pro druhé a s druhými, aby se Boží sláva mohla znovu a znovu zjevovat i v zimní průtrži mračen.
Vincent Sherlock, Ať je advent adventem
Přečtěte si více
Náš vztah s Bohem
První Velikonoce rozbily všechna očekávání učedníků. Velikonoce stále boří naše očekávání. Vzkříšený Pán nás stále překvapuje. Stojí mezi námi, i když se zdá, že je veškerá naděje ztracena; dotýká se nás svou přítomností, když to nejméně čekáme. Když si nejvíc uvědomujeme, že ho nenásledujeme, promlouvá k nám svým slovem pokoje, protože i když jsme nevěrní, on zůstává věrný. Velikonoce oznamují, že příběh našeho vztahu s Pánem nikdy nekončí, protože jeho vztah s námi nikdy nekončí. Stále stojí mezi námi, ujišťuje nás o své přítomnosti, nabízí nám svůj dar pokoje a posílá nás jako své posly naděje.
Martin Hogan, The Word is Near You, on Your Lips and in Your Heart
Přečtěte si více
Spojení v Kristu
V příběhu o umučení jsou dvě mísy s vodou. Jedna je Pilátova, kterou se zbavuje veškeré odpovědnosti. Druhá je ta, kterou Ježíš omývá učedníkům nohy, smáčí je ve své hojné lásce.
Tyto dvě misky máme v životě stále před sebou. Ježíš nám ukazuje, že když se postavíte na stranu vyděděných, váš duch se prohloubí a poroste. Když se zmenší vaše posedlost sebou samými, váš život a váš obzor se rozšíří. Zvednout ručník neznamená stát se rohožkou. Nejsme povoláni k tomu, abychom sloužili přáním lidí, ale jejich potřebám. Sloužíme druhým ve jménu Krista. Dělíme se o to, co máme, ale hlavně o to, kým jsme, a to zejména s lidmi, kteří jsou odmítaní a odcizení. Tato služba nás proměňuje, ukazuje nám Boží srdce, proroky, kazatele a provokativní svědky evangelia. Klade nám otázky, které nás zneklidňují a znepokojují, protože nás vedou k tomu, abychom se na utrpení a Velikonoce dívali novýma očima a novým srdcem.
Velikonoce nás vybízejí, abychom si Pána připomínali, když se jako společenství shromáždíme k eucharistii. On nám v církvi svěřuje svou budoucnost ve světě.
John Cullen, The Sacred Heart Messenger, April 2022
Přečtěte si více
Odchod do divočiny
Postní doba je časem, kdy reagujeme na hlad, který je jádrem naší bytosti, na hlad po hlubším spojení se Stvořitelem, na hlad po prožívání svěžesti v našem životě, na hlad po tom, po čem skutečně toužíme. Kde jinde by se to dalo lépe vyřešit než na „poušti“? Čas od času se ocitáme na poušti. Někdy je to nepříjemná zkušenost a jindy po ní toužíme, abychom vystoupili z každodennosti a vytvořili si prostor pro reflexi. Je vedena Duchem a nejsme na to sami.
Tríona Doherty and Jane Mellett, The Deep End: A Journey with the Sunday Gospels in the Year of Mark
Přečtěte si více
„Přijímání“ v postní době
„Čeho se vzdáváš v postní době?“ „Sladkostí!“ Dětinské? Samozřejmě. Jako dítě jsem se ale ke čtyřiceti dnům bez sladkostí vážně zavázal. Den svatého Patrika byl jediným světlem na zdánlivě nekonečné cestě sladké deprivace.
V postní době je toho však mnohem víc. Dítě v nás se může vzdát sladkostí, ale věřící část v nás je povolána k zamyšlení a pokání, kde bilancujeme a přijímáme to, co nacházíme, skladiště, z něhož se vynáší staré i nové, kde můžeme najít vzpomínky na vírou naplněné a nevinnější dny, kdy chodit do kostela bylo samozřejmostí.
Není kromě „odříkání“ v postní době také místo pro „braní“? Třeba přijmout pozitivnější pohled na věc, přijmout znovu výzvu k nedělní mši? Není na postní cestě místo pro trochu sociální spravedlnosti, pomoci, charity, dobrovolnictví? Prostor pro změnu života druhých? Možná, že když dokážeme trochu odpouštět, hodně milovat, více se dělit, upřímně se modlit, angažovat se, zjistíme, že místo toho, abychom se vzdali sladkostí, nás zahalí duchovní sladkost, opravdový pocit pohody.
Vincent Sherlock, Posel Nejsvětějšího srdce, únor 2023
Přečtěte si více
Půst: čas naslouchání
Zvěstování Páně nás přivádí zpět ke zdroji postní doby: k ohlášení Vtělení a k Marii, která říká „ano“ své účasti na něm. Je to oznámení z nebes, že se na zemi brzy narodí Boží syn. Začíná tím tajemství, které se v postní době uzavírá.
Vtělení je plné lidí: Maria, Josef a Alžběta a dvě nenarozené děti v lůně svých matek. Tak jsme i my všichni začínali. Boží syn k nám nepřišel jako mimozemšťan. Měl matku jako my všichni. Připomínáme si v něm i své počátky.
Možná by postní doba mohla být spíše o lidech než o rituálech. Můžeme věnovat čas užívání si rodinného života a klást důraz na dávání své rodině a komunitě spíše než na přemýšlení o tom, co můžeme získat. Postní doba může být časem sdílení se s těmi, kdo jsou v nouzi, časem, kdy můžeme uspokojit některé potřeby širšího světa. Během postní doby můžeme dobrovolně věnovat svůj čas a osobní dary druhým. Postní doba může být časem naslouchání Božímu slovu i sobě navzájem.
Donal Neary SJ, The Sacred Heart Messenger, duben 2023
Přečtěte si více
Poslání svatého Patrika
O nejslavnějším irském světci se v průběhu staletí vyprávělo mnoho legend, příběhů a tradic. Je proto nutné oddělit člověka od mýtu a vrátit se k vlastním spisům svatého Patrika, včetně toho, který se stal známým jako jeho Vyznání.
V jednoduchém písemném vyprávění vyniká Patrikova důvěra v Boha a vděčnost vůči němu, který dokázal tak mnoho prostřednictvím tak slabého nástroje. To v žádném případě neubírá nic na jedinečném světle, které vyznání vrhá na tohoto pokorného Kristova misionáře, jenž přinesl irskému lidu své evangelium lásky. Velký misionář se ohlédl za svým životem a viděl v něm všelijak propletené stezky úžasného Božího záměru.
Když hodnotí svou životní cestu, přiznává, že byla plná chyb a nedostatků, ale ve zdánlivě nahodilých událostech svého života, které byly tak nevysvětlitelné, když k nim došlo, vidí nyní Boží ruku, která působí a v níž se uskutečňuje jeho skrytý plán na spásu Irů. Jeho působení v Irsku nepoznamenaly žádné mimořádné zázraky, a přesto se dotkl srdcí mnoha mladých lidí, kteří se k němu hrnuli a zasvětili svůj život následování Krista v kněžství a řeholním životě.
Podstatné poznání světce nespočívá ani tak v datech jeho života a místech, kde působil, ale spíše v jeho svatosti, hodnotách, v tom, co ho inspirovalo, a v jeho duchovním zápase. V tomto ohledu jsme dobře informováni. Patrik uvádí své poslání na pravou míru a zdůrazňuje, jakou roli v něm hrál Bůh. Doufal, že jeho čtenáři konečně pochopí, jak svou dlouhou, namáhavou, ale nakonec úspěšnou misi vnímal. Jeho příběh je příběhem Boží milosti, která vede k úžasu a díkůvzdání.
Maurice Hogan SSC, v předmluvě ke knize Aidana J. Larkina Duchovní cesta svatého Patrika.
Přečtěte si více
Přijměte divočinu
Jedno zenové přísloví říká: „Pusť se, nebo budeš vláčen“. Nikdo nechce být vláčen. Postní doba nás vybízí, abychom přijali to, že vstoupíme do jakési divočiny, pouště. Když se postíme od věcí, které nám nedávají život, zároveň aktivně vytváříme prostor pro Boha, aby znovu vdechl život a lásku do našich srdcí. Děláme to v důvěře, že Bůh, který nás miluje, chce, abychom se rozhodli pro život a odstranili bloky, které nám stojí v cestě. To je „dobrá zpráva“, skutečná metanoia (změna srdce). Boží království se naplňuje v nás a kolem nás, ještě není úplné, ale s každým vstupem na poušť se této skutečnosti blížíme. Kéž je toto postní období obdobím milosti.
Tríona Doherty a Jane Mellett, The Deep End: Cesta s nedělními evangelii v Markově roce
Přečtěte si více
Buďte v klidu, zastavte se a dýchejte
Není náhodou, že Ježíš stráví na poušti čtyřicet dní; jedná se o zcela konkrétní biblickou časovou jednotku. Připomíná čtyřicetileté putování Izraelitů pouští, než dorazili do zaslíbené země; čtyřicet dní trvala velká potopa; Mojžíš se čtyřicet dní postil na poušti u hory Sinaj (Dt 9,18), stejně jako Eliáš u hory Horeb (1 Kr 19,8). Jsme v dobré společnosti, když vstupujeme na poušť, na místo, kde se zjevuje Bůh. Během postní doby je pro nás dobré vymanit se z běžného života, ztišit se a zastavit se a nadechnout. Nemusíme se toho bát, protože evangelium nám ukazuje, že čas strávený na poušti je veden Duchem a nejsme v něm sami.
Tríona Doherty a Jane Mellett, The Deep End: Cesta s nedělními evangelii v Markově roce
Přečtěte si více