Milujte tak, jak miluje on
Většina lidí hledá štěstí, ale pokud se štěstí stane jediným cílem našeho hledání, jistě se mineme účinkem. Ježíš naznačuje, že štěstí přichází k těm, kdo hledají něco jiného. Štěstí přichází k těm, kdo se snaží sloužit druhým, nebo, jak Ježíš prohlašuje, štěstí je v dávání, skrze které dostáváme. Ježíšova umytí nohou učedníkům naznačuje, že naše služba druhým nemá být závislá na tom, jaký vztah mají oni k nám. Při poslední večeři Ježíš umyl nohy všem svým učedníkům, včetně Jidáše. Ježíš umyl nohy i tomu, kdo se proti němu vzbouřil. Jak Ježíš prohlašuje v Lukášově evangeliu: „Milujete-li ty, kdo milují vás, jakou máte zásluhu?“ Ježíš dává důraz na sebezapření v lásce. Vyzývá nás, abychom žili a jednali stejným způsobem, a dává nám Ducha svatého, aby nám pomáhal milovat tak, jak miluje on.
Martin Hogan, Slovo Boží je živé a činné
Přečtěte si více
Milujte své nepřátele
„Milovat svého nepřítele“ je pro některé lidi snadné, protože bez nepřítele nedokážou žít. Naučili se živit negativitou. Dokážou z druhých udělat příšerné bytosti, kterým chybí jakákoli dobrota. Ten obraz je výplodem jejich fantazie, ale je nezbytný k udržení jejich pokřiveného pocitu vlastní hodnoty a jejich myšlení a jednání. Milují přítomnost nepřítele, protože bez něj by museli uvažovat o svém vlastním srdci a duši, a to je pro ně příliš obtížné. Nepřítel jim poskytuje ospravedlnění pro to, aby nevěnovali pozornost svému vlastnímu prospěchu.
Takoví lidé udělali z Ježíše nepřítele lidu, aby vyhověli těm, kdo jsou u moci. Kéž jsme chráněni před takovými lidmi a škodami, které páchají. Srdce je příliš citlivý prostor na to, aby se jím plýtvalo na takovou negativitu.
Ježíš však nakonec řekl: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23,34)
Alan Hilliard, Ponoření do půstu
Přečtěte si více
Obrácení je společenství s Bohem
Papež František jasně řekl, že postní a celoživotní obrácení „od nás žádá všechno“. Obrácení vyžaduje změnu mysli, srdce a dokonce i těla, možná až do té míry, že přijdeme o život. Stejně jasně však papež František řekl, že obrácení nás nebude stát štěstí, neošidí nás o lidské naplnění. Štěstí závisí na svatosti. Skutečné lidské štěstí potřebuje uzdravení a naději, které v sobě svatost skrývá; svatost nám pomáhá stát se plně lidskými. Obětování všeho není jednou z možností mezi ostatními, ale otevření naší mysli, srdce a těla pravdě, lásce a celistvosti. Cílem obrácení je společenství s Bohem a druhými. Pokání je obrácení ke svatosti, návrat k přijetí „štěstí, pro které jsme byli stvořeni“. Svatost je znakem autentického štěstí.
Kevin O’Gorman, Journeying in Joy and Gladness: Půst a Svatý týden s encyklikou Gaudete et Exsultate.
Přečtěte si více
Nekonečně milovaný
Dobrý pastýř nás zve, abychom si na chvíli odpočinuli na travnatých loukách mezi tekoucími potoky. Chce, abychom si odpočinuli v jeho přítomnosti – abychom se nasytili, posílili a obnovili. S ním můžeme přejít od sevřené pěsti odmítání, frustrace a zmatku k otevřené ruce přijetí, uvolnění a klidu. Po odpočinku nás pak může pozvat, abychom kráčeli v jeho blízkosti, abychom byli svobodnější, jistější a lépe se orientovali na často klikatých cestách našeho života. Z kontemplativní moudrosti se můžeme učit žít život hlouběji a bohatěji a radovat se, že jsme nekonečně milováni.
Příliš mnoho z nás se naučilo „milovat“ úzkost a neklid. Říkáme si, že to bez nich v práci a ve světě nejde. I pouhých pět minut ticha se nám zdá být zbytečných. Když si však v průběhu dne najdeme čas na ztišení, navážeme kontakt s „vnitřním učitelem“ a s ním přijde hluboký klid a rovnováha. Můžeme se na něj napojit, když žijeme přítomným okamžikem: když mluvíme s lidmi, pracujeme, procházíme se s čerstvým vánkem na tváři, dokonce i když běháme.
Gavin T. Murphy, Bursting Out in Praise: Vycházející z duchovnosti a duševního zdraví
Naděje je Boží dar
Naše naděje pramení z toho, že Ježíš žije, je s námi a je na naší straně. Anděl řekl: „Nehledejte živého mezi mrtvými.“ Naděje nepochází z nás samotných. Je to Boží dar, za který je třeba se modlit a který je třeba s díky přijímat. Naděje je schopnost ‚chodit ve tmě‘ a vědět, že nejsme ztraceni. Znamená to okopávat zahradu a být si jistý, že příští rok rostliny vyrostou. Znamená to dívat se na své děti a těšit se z budoucnosti, která se před nimi rozprostírá jako Boží dar. Znamená to být si jistí, že manželská láska může s časem růst a že život může pokračovat a rozvíjet se v našich srdcích, i když láska uvadá. Je to naděje sdílená lidmi, kteří se neúnavně starají o své blízké, lidmi, kteří se nevzdávají syna nebo dcery ve vězení. V životě si můžeme vymyslet mnoho dalších nadějí.
Naše naděje je jistá díky Ježíši. Máme jistou naději, protože byl vzkříšen ze smrti a protože je s námi po všechny dny. Máme jistou naději díky daru víry, který je v nás, a můžeme radostně říci: „Šťastní jsme my, kteří jsme neviděli, a přesto věříme.“ Úsměv Pána Ježíše vstávajícího ze smrti nám může vykouzlit úsměv na tváři.
Donal Neary SJ, The Sacred Heart Messenger, květen 2024
Všechno je milost
„Aurora borealis, polární záře,“ řekla Anna. To je úžasné. Přemýšlel jsem, jak by se ta nádhera na obloze dala vyjádřit slovy. Anna ale slova nepotřebovala. „Nech mě jen se na ni dívat,“ utrousila. Vzpomněl jsme si na dávnou matčinu reakci na můj pokus vysvětlit, proč modřenec při setmění zvedá listy jakoby k chvále. „Modlí se,“ řekla tehdy.
Obě situace mi připomněly, jak důležité je umět prostě žasnout a chválit. Úžas se nikdy nemusí a nesmí podřizovat žádnému vzorci slov. Díváme se například na západ slunce a říkáme jen: ‚Ach‘, protože je to skutečně úžasné. Ale pokud už musíme sáhnout po nějakém slově, ať je to „milost“! Ostatně svatý Pavel našel v tomto slově nejlepšího spojence, když psal o radostné zvěsti, která pro něj byla darem Boží milosti a půvabná, milostivě podaná a rozechvívající struny vděčnosti těch, kdo ji slyšeli. Stejně tak pro Gerarda Manleyho Hopkinse, který poznamenal, že tajemství Vtělení – Boha, který nás stále přesahuje a vstupuje do našeho krevního oběhu v Ježíši – nelze nikdy redukovat na „teologickou rovnici“, neboť je to zázrak, který „nechává mysl houpat se, vyrovnanou, ale roztřesenou“.
Podobně, když mluvíme o „klimatických změnách“ nebo „globálním oteplování“, vůbec nechápeme, co tím myslíme, pokud jsme nemuseli chodit každý den dál a dál pro vodu, pokud jsme nepřišli o domov nebo jako chovatelé sobů neviděli, jak se naši sobi propadají tenčícím se ledem.
Hugh O’Donnell SDB, The Sacred Heart Messenger, červen 2024.
Zůstat ve spojení
Každý den v tomto týdnu je o čem přemýšlet a za co se modlit: Modlitba nám není vrozená. Je to něco, co se můžete a musíte naučit. Naštěstí ji nemusíte vymýšlet sami. Křesťané se modlí už dva tisíce let. Za tu dobu se vyvinulo mnoho cest a metod, jak se modlit. Pokud hledáte způsoby, které vám pomohou se modlit, je dobré nechat se inspirovat. Existuje tolik různých způsobů modlitby, kolik je lidí. Někteří lidé se raději modlí s texty, ať už z Bible, nebo odjinud. Jiní se rádi modlí beze slov. Můžete se modlit sami nebo s ostatními, na tichém, odlehlém místě nebo uprostřed ruchu velkoměsta. Někteří se rádi modlí dlouho. Jiným vyhovuje čím kratší, tím lepší. Dobrý způsob modlitby je takový, který vám v danou chvíli pomáhá žít ve větším spojení s Bohem. To se může v průběhu času měnit. To, co vám dnes pomáhá dostat se k Bohu, nemusí zítra fungovat stejně dobře. To není nic divného. To platí pro většinu lidského života.
Nicolaas Sintobin SJ, Existoval Ježíš skutečně? a 51 dalších otázek
Přečtěte si více
Hořící uhlí
Oblíbená kazatelská historka zní takto: Věřící z jisté farnosti, který dříve chodil pravidelně na mši, najednou chodit přestal. Po několika týdnech se ho kněz rozhodl navštívit. Byl chladný večer a kněz našel muže doma, jak sedí před plápolajícím ohněm. Muž uhodl důvod knězovy návštěvy, přivítal ho, odvedl k velkému křeslu u krbu a čekal. Farář se pohodlně usadil, ale nic neřekl. V tíživém tichu jen seděl a díval se do ohně.
Po několika minutách vzal kněz kleště, opatrně vybral z ohniště jasně hořící uhlík a položil ho stranou. Pak se posadil zpátky do křesla a dál mlčel. Oba se na uhlík dívali. Plamen uhlíku postupně slábl, na okamžik se objevila záře a pak jeho oheň pohasl. Brzy byl studený a mrtvý. Kněz znovu vstal, zvedl ten studený a mrtvý uhlík a vložil ho zpět doprostřed ohně. Okamžitě začal znovu zářit světlem a teplem hořících uhlíků kolem něj.
Poučení bylo jednoduché. Kousek uhlí nemůže hořet sám; je třeba mnoha kousků uhlí, aby vznikl oheň, který nezhasne. Žádný křesťan nemůže hořet pro Boha příliš dlouho bez stálé podpory společenství církve.
Paul O’Reilly SJ, Naděje ve všech věcech
Přečtěte si více
Co chcete?
Otázku „Co chceš?“ klade Ježíš v evangeliích často. Z toho, jak lidé na tuto otázku odpovídají, vyplývá, jaké jsou jejich priority. Když Ježíš položil tuto otázku slepému muži, odpověděl: „Ať vidím“. Když Ježíš položil otázku učedníkům Jana Křtitele na začátku Janova evangelia, odpověděli: „Kde bydlíš?“. V obou případech mohl Ježíš reagovat na odpověď, kterou na svou otázku dostal. Když stejnou otázku položil matce dvou z apoštolů, Jakuba a Jana, Ježíš na odpověď, kterou dostal, odpovědět nemohl. Matka totiž chtěla, aby její synové měli v Ježíšově království postavení a pocty. Znamenalo to nepochopení podstaty království, které Ježíš přišel hlásat. Právě ve chvíli, kdy byl Ježíš zbaven veškerého postavení a poct, když visel na římském kříži, byl veřejně prohlášen za krále. Bylo to zamýšleno jako výsměch, ale ironicky to hlásalo pravdu. Ježíš zjevil Boží království lásky nejplněji právě ve chvíli největší hanby a ponížení. Jakub, Jan a ostatní učedníci potřebovali vědět, že se hlásí ke království, které nemá nic společného s královstvími tohoto světa. Ježíš se neměl nacházet mezi „vládci“ a „velmoži“, kteří „panují“ nad svými poddanými a „dávají pocítit svou moc“. Jeho autorita se neprojevovala tím, že si nechal sloužit, ale sebeobětováním a láskyplnou službou druhým. Totéž platí pro všechny, kdo se chtějí stát jeho učedníky. Ježíšovým úkolem i dnes zůstává přinášet na zem Boží království, nikoli budovat další pozemské království.
Martin Hogan, Slovo je svítilna na mé cestě
Přečtěte si více
Hledači
Mudrci byli pravděpodobně astronomové a filozofové z oblasti Persie, ale především to byli hledači. Na obloze hledali astronomická znamení, která by předpověděla narození mocného vůdce. Byli bdělí a vnímali znamení doby. Neznáme podrobnosti o jejich náboženské příslušnosti a vlastně na tom ani nezáleží, protože tento příběh mudrců je příběhem lidí všech kultur, všech zemí a všech vyznání, kteří se vydávají na cestu hledat Boha.
Příchod mudrců do Betléma je okamžikem velké radosti a milosti, protože „když vstoupili do domu, uviděli dítě s Marií, jeho matkou; poklekli a vzdali mu hold“. Bůh se nachází na obyčejných místech. Mějme odvahu riskovat a vyjít ze své zóny pohodlí a hledat Ježíše, stejně jako to udělali mudrci. Netušili, co je čeká, ale evangelium hovoří o jejich nadšení a radosti, když na ono místo dorazili.
Tríona Doherty a Jane Mellett, The Deep End.
Přečtěte si více