Skryté zranění a užitečné uzdravení
Každý z nás je nějak zraněný, poškozený, zlomený a ztrápený; každý potřebuje uzdravení. Potřebné však není vždy jen uzdravení fyzické. Uzdravení potřebují i naše citové jizvy, zraněné city, smutek, vztahy a vzpomínky. Je fascinující, jak jsme křehcí, slabí a zranitelní.
Mnoho lidí zažívá nízké sebevědomí, pocity méněcennosti, malé sebeúcty a sebedůvěry. Mají pocit, že nejsou dobří. Cestou k takovému uzdravení jsou slova chvály, povzbuzení a potvrzení.
Kamkoli dnes přijdete, zasévejte slova povzbuzení a jen sledujte, co se děje. Největší léčebnou terapií ze všech je přátelství. Mezi přáteli nad šálkem čaje se uskuteční více uzdravení než v mnoha poradnách. Musíme se starat jeden o druhého.
Tajemstvím je naučit se žít s bolestí a vyrovnat se s ní a uvědomit si, že je v pořádku nebýt v pořádku. Nejde jen o to, co se nám stalo, ale především jak se s tím, co se stalo, vypořádáme. Když vám život podá citron, proměňte ho v limonádu. Trocha povzbuzení, vlídné slovo a naslouchající ucho může léčit.
Terence Harrington OFMCap, The Sacred Heart Messenger, prosinec 2023
Přečtěte si více
Bůh je naše nejhlubší touha
Pro církev je Maria vzorem víry, lásky a učednictví. V Magnificat nacházíme ještě čtvrtou vlastnost, která je základem všech ostatních. Maria je vnímána jako vzor touhy: pomáhá nám rozpoznat, co chceme.
Magnificat začíná slovy: „Má duše velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli“ (Lk 1,46-47). Všimněme si, že Maria neříká, že je šťastná. Štěstí může být spokojenost, kterou v životě na nějaký čas nacházíme, zatímco radost má neklidný charakter, je to touha. Je v ní očekávání toho, co hledáme, bolestné, nádherné očekávání. Je to trochu jako zkušenost dětí na Štědrý den, kdy čekají, co přinese Ježíšek. Tento zážitek očekávání si vybavuji mnohem ostřeji než jakýkoli dárek, který jsem kdy rozbalil.
Představuji si, že Marie vyprávěla Alžbětě o Štědrém večeru, který byl mnohem intenzivnější a plnější než čekání dětí na dárky. To proto, že touží po tom, co nosí ve svém lůně: po Bohu. Vítá své poslání přivést na svět Spasitele. Stále touží po tom, co si přeje její Syn a Bůh, náš Otec, pro její život a skrze ni pro život Božího lidu.
Pokaždé, když dosáhneme nějakého milníku nebo získáme něco, po čem už nějakou dobu toužíme, netrvá naše uspokojení dlouho. Vždycky se objeví něco dalšího, co nás zláká. Důvodem, proč se tak děje, je to, že nechceme jen krásné věci, chceme krásu jako takovou; nechceme tu či onu dobrou věc, chceme dobro jako takové. Zkrátka chceme Boha. Bůh je naše nejhlubší touha.
Eamonn Walls SJ, The Sacred Heart Messenger, květen 2023
Přečtěte si více
Břemena
Většina lidí nese ta či ona břemena, která jim často nakládají druzí. Ježíš jasně říká, že náš vztah s Bohem nemá být dalším břemenem již zatížených lidí. Mezi břemena, která Ježíš nesl, patřilo i břemeno naložené těmi, kdo byli nepřátelští vůči všemu, co představoval. Nejvíce zatížen byl, když visel na kříži. Nesl toto břemeno, aby nám mohl pomoci nést naše břemena. Svým životem, smrtí a vzkříšením uvolnil do světa sílu Boží lásky, sílu Ducha svatého, životodárnou a uschopňující sílu. Svatý Pavel nesl břemeno, když ze své vězeňské cely psal církvi ve Filipech. Přesto mohl říci: „Všechno mohu skrze toho, který mě posiluje“ (Filipanům 4,13). Pán nás posiluje, abychom nesli svá břemena a mohli pomáhat nést břemena druhých. Jak píše Pavel galatským církvím: „Neste břemena jedni druhých, a tak naplníte Kristův zákon“ (Galaťanům 6,2). Kristův zákon, který je zákonem lásky, ovocem Ducha, nespočívá v ukládání břemen, ale v jejich zvedání.
Martin Hogan, The Word is Near You, on Your Lips and in Your Heart
Náš duchovní domov
Někdo se jednou zeptal: „Proč ještě zůstáváš v církvi? Odpověď zněla: „Nemám jiný duchovní domov.“ Uslyšíme slovo a vrátíme se zpět, často během postní doby. Možná se nám nechce vracet, ale když se vrátíme, víme, že jsme doma.
Církev je domovem, protože v ní žije Ježíš – nejen v budově, ale i v lidech. Ježíš žije s každým z nás, protože „u nás má svůj domov“. Žije také mezi námi ve společenství, „kdekoli jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu“.
Je třeba, aby budova a duch našich setkání byly návratem domů. V našem církevním domově můžeme každý týden slyšet o různých potřebách a oslavách. Pamatujeme zejména na nemocné, umírající a ty, kteří nás předešli.
Každý pomáhá budovat církevní domov. Kněz to sám nezvládne. Můžeme zajistit, aby v každé farnosti existovala skupina pro přijímání hostů, skupina, která udržuje kontakt s místními obyvateli a plánuje budoucí akce?
Donal Neary SJ, The Sacred Heart Messenger, únor 2023
Přečtěte si více
Naslouchání evangeliu
Většinu víkendů sloužím mši svatou v jedné z našich místních věznic. Obvykle na mši přijde asi 10 až 15 procent vězňů, což je mnohem více, než by se čekalo. Dělí se zhruba na tři skupiny: první jsou „katolíci od kolébky“, lidé, kteří tam mají být a kteří jako jediní někdy nabídnou nějakou pomoc; druhou tvoří příslušníci různých reformovaných tradic, kteří nevylezli včas z postele na anglikánskou bohoslužbu; třetí jsou lidé, kteří vypadají, že snad nikdy v životě nebyli v kostele. Ta třetí skupina možná přichází ze zvědavosti, protože nemají co dělat. Nemají ponětí, kde jsou a jak se mají chovat, ale jsou to také ti, kteří nejvíc poslouchají.
Ptal jsem si proč, dokud mi jeden z nich, Ghaňan Kolo, neřekl, „Otče, nástup do vězení je v životě každého člověka jasným znamením, že plán A opravdu nefunguje. A pokud máš plán B, který by mohl fungovat, mohou ti věřit nebo ne, mohou s tebou souhlasit nebo ne, ale vždycky tě pozorně vyslechnou.“ V tu chvíli jsem si řekl: „Co zde dělám, má smysl.“ Je v tom něco velmi pokorného, když víte, že lidé, kterým kážete, možná slyší evangelium úplně poprvé.
Paul O’Reilly SJ, Hope in All Things
Co je Boží království?
Co je Boží království? Na tuto otázku není snadné odpovědět. Kdosi to popsal tím, čeho byl svědkem během lijáku v rušném městě. Déšť zastihl lidi nepřipravené, a když se lidé shlukovali do úkrytu, všimli si, že nějací mladíci pomohli mamince dostat z deště jejího chlapce na vozíku. Jiný muž držel své ženě bundu nad hlavou, až mu ledový déšť promočil košili. Jedna dívka zase vystoupila z chráněného zápraží, aby nabídla své místo starší ženě. Mladá matka omotala kabát kolem svých malých dětí, aby je zahřála.
Je to tak prosté, ale pro toho, kdo to pozoruje, je každý ten skutek projevem plně živého Božího království; jde o to, aby druhý byl na prvním místě. Boží království není zeměpisná lokalita ani oplocená zahrada. Není to místo, kam je třeba dojít, ale skutečnost, kterou je třeba žít. Nejde o budoucí adresu, ale o život v přítomnosti, o jeho plné a živé prožívání, o jeho svobodné a radostné prožívání, o jeho prožívání pro druhé a s druhými, aby se Boží sláva mohla znovu a znovu zjevovat i v zimní průtrži mračen.
Vincent Sherlock, Ať je advent adventem
Přečtěte si více
Náš vztah s Bohem
První Velikonoce rozbily všechna očekávání učedníků. Velikonoce stále boří naše očekávání. Vzkříšený Pán nás stále překvapuje. Stojí mezi námi, i když se zdá, že je veškerá naděje ztracena; dotýká se nás svou přítomností, když to nejméně čekáme. Když si nejvíc uvědomujeme, že ho nenásledujeme, promlouvá k nám svým slovem pokoje, protože i když jsme nevěrní, on zůstává věrný. Velikonoce oznamují, že příběh našeho vztahu s Pánem nikdy nekončí, protože jeho vztah s námi nikdy nekončí. Stále stojí mezi námi, ujišťuje nás o své přítomnosti, nabízí nám svůj dar pokoje a posílá nás jako své posly naděje.
Martin Hogan, The Word is Near You, on Your Lips and in Your Heart
Přečtěte si více
Spojení v Kristu
V příběhu o umučení jsou dvě mísy s vodou. Jedna je Pilátova, kterou se zbavuje veškeré odpovědnosti. Druhá je ta, kterou Ježíš omývá učedníkům nohy, smáčí je ve své hojné lásce.
Tyto dvě misky máme v životě stále před sebou. Ježíš nám ukazuje, že když se postavíte na stranu vyděděných, váš duch se prohloubí a poroste. Když se zmenší vaše posedlost sebou samými, váš život a váš obzor se rozšíří. Zvednout ručník neznamená stát se rohožkou. Nejsme povoláni k tomu, abychom sloužili přáním lidí, ale jejich potřebám. Sloužíme druhým ve jménu Krista. Dělíme se o to, co máme, ale hlavně o to, kým jsme, a to zejména s lidmi, kteří jsou odmítaní a odcizení. Tato služba nás proměňuje, ukazuje nám Boží srdce, proroky, kazatele a provokativní svědky evangelia. Klade nám otázky, které nás zneklidňují a znepokojují, protože nás vedou k tomu, abychom se na utrpení a Velikonoce dívali novýma očima a novým srdcem.
Velikonoce nás vybízejí, abychom si Pána připomínali, když se jako společenství shromáždíme k eucharistii. On nám v církvi svěřuje svou budoucnost ve světě.
John Cullen, The Sacred Heart Messenger, April 2022
Přečtěte si více
Odchod do divočiny
Postní doba je časem, kdy reagujeme na hlad, který je jádrem naší bytosti, na hlad po hlubším spojení se Stvořitelem, na hlad po prožívání svěžesti v našem životě, na hlad po tom, po čem skutečně toužíme. Kde jinde by se to dalo lépe vyřešit než na „poušti“? Čas od času se ocitáme na poušti. Někdy je to nepříjemná zkušenost a jindy po ní toužíme, abychom vystoupili z každodennosti a vytvořili si prostor pro reflexi. Je vedena Duchem a nejsme na to sami.
Tríona Doherty and Jane Mellett, The Deep End: A Journey with the Sunday Gospels in the Year of Mark
Přečtěte si více
„Přijímání“ v postní době
„Čeho se vzdáváš v postní době?“ „Sladkostí!“ Dětinské? Samozřejmě. Jako dítě jsem se ale ke čtyřiceti dnům bez sladkostí vážně zavázal. Den svatého Patrika byl jediným světlem na zdánlivě nekonečné cestě sladké deprivace.
V postní době je toho však mnohem víc. Dítě v nás se může vzdát sladkostí, ale věřící část v nás je povolána k zamyšlení a pokání, kde bilancujeme a přijímáme to, co nacházíme, skladiště, z něhož se vynáší staré i nové, kde můžeme najít vzpomínky na vírou naplněné a nevinnější dny, kdy chodit do kostela bylo samozřejmostí.
Není kromě „odříkání“ v postní době také místo pro „braní“? Třeba přijmout pozitivnější pohled na věc, přijmout znovu výzvu k nedělní mši? Není na postní cestě místo pro trochu sociální spravedlnosti, pomoci, charity, dobrovolnictví? Prostor pro změnu života druhých? Možná, že když dokážeme trochu odpouštět, hodně milovat, více se dělit, upřímně se modlit, angažovat se, zjistíme, že místo toho, abychom se vzdali sladkostí, nás zahalí duchovní sladkost, opravdový pocit pohody.
Vincent Sherlock, Posel Nejsvětějšího srdce, únor 2023
Přečtěte si více