Co chcete?
Otázku „Co chceš?“ klade Ježíš v evangeliích často. Z toho, jak lidé na tuto otázku odpovídají, vyplývá, jaké jsou jejich priority. Když Ježíš položil tuto otázku slepému muži, odpověděl: „Ať vidím“. Když Ježíš položil otázku učedníkům Jana Křtitele na začátku Janova evangelia, odpověděli: „Kde bydlíš?“. V obou případech mohl Ježíš reagovat na odpověď, kterou na svou otázku dostal. Když stejnou otázku položil matce dvou z apoštolů, Jakuba a Jana, Ježíš na odpověď, kterou dostal, odpovědět nemohl. Matka totiž chtěla, aby její synové měli v Ježíšově království postavení a pocty. Znamenalo to nepochopení podstaty království, které Ježíš přišel hlásat. Právě ve chvíli, kdy byl Ježíš zbaven veškerého postavení a poct, když visel na římském kříži, byl veřejně prohlášen za krále. Bylo to zamýšleno jako výsměch, ale ironicky to hlásalo pravdu. Ježíš zjevil Boží království lásky nejplněji právě ve chvíli největší hanby a ponížení. Jakub, Jan a ostatní učedníci potřebovali vědět, že se hlásí ke království, které nemá nic společného s královstvími tohoto světa. Ježíš se neměl nacházet mezi „vládci“ a „velmoži“, kteří „panují“ nad svými poddanými a „dávají pocítit svou moc“. Jeho autorita se neprojevovala tím, že si nechal sloužit, ale sebeobětováním a láskyplnou službou druhým. Totéž platí pro všechny, kdo se chtějí stát jeho učedníky. Ježíšovým úkolem i dnes zůstává přinášet na zem Boží království, nikoli budovat další pozemské království.
Martin Hogan, Slovo je svítilna na mé cestě
Přečtěte si více
Hledači
Mudrci byli pravděpodobně astronomové a filozofové z oblasti Persie, ale především to byli hledači. Na obloze hledali astronomická znamení, která by předpověděla narození mocného vůdce. Byli bdělí a vnímali znamení doby. Neznáme podrobnosti o jejich náboženské příslušnosti a vlastně na tom ani nezáleží, protože tento příběh mudrců je příběhem lidí všech kultur, všech zemí a všech vyznání, kteří se vydávají na cestu hledat Boha.
Příchod mudrců do Betléma je okamžikem velké radosti a milosti, protože „když vstoupili do domu, uviděli dítě s Marií, jeho matkou; poklekli a vzdali mu hold“. Bůh se nachází na obyčejných místech. Mějme odvahu riskovat a vyjít ze své zóny pohodlí a hledat Ježíše, stejně jako to udělali mudrci. Netušili, co je čeká, ale evangelium hovoří o jejich nadšení a radosti, když na ono místo dorazili.
Tríona Doherty a Jane Mellett, The Deep End.
Přečtěte si více
Udělejte ze svých srdcí jesličky pro Ježíše
Když slavíme Vánoce, jsme vyzváni, abychom otevřeli svá srdce, abychom z nich udělali jesličky – místo, kde můžeme přijmout Ježíše a setkat se s ním. Co to znamená? Když dnes slyšíme vánoční příběh, jak na nás působí? Možná jsme jako pastýři, kteří překypují radostí. Možná se ztotožňujeme s Marií, která se stále snaží pochopit, co to všechno znamená. Je tu místo pro oba pohledy. V Mariině porozumění Ježíši je hloubka a důvěrnost, zatímco pastýři možná jen poškrábali povrch. Naše víra a náš vztah s Bohem prochází různými obdobími. Životní vzestupy a pády nás mohou zaskočit a my možná zjistíme, že se na věci díváme jinak. Když skončí adventní shon, Vánoce nás dokážou zastavit a dát nám čas, abychom spočinuli v úžasu a poděkovali za Boží věrnost v našem životě. Je to čas, kdy se můžeme posadit s Marií, která přemýšlí a uvažuje.
Tríona Doherty a Jane Mellett, The Deep End.
Přečtěte si více
Záhada
Každý den v tomto týdnu je o čem přemýšlet a za co se modlit: Z náboženského hlediska bychom Josefa označili za věřícího člověka, který dodržuje náboženské myšlení a praxi. Návštěva anděla prověřuje jeho věrnost Bohu a Marii. Nezklame je. Byl povolán k tomu, aby se stal pečovatelem o Ježíše a Marii a aby našel novou otevřenost vůči Božímu tajemství. Pokušením náboženství je přílišné svazování různými povinnostmi. Dobré náboženství je však otevřené tajemství života; a život nás vyzývá a volá. Pravé náboženství je otevřené tajemství. Potřebujeme církev osvětlenou Božím světlem, jako byl Josef. Břemeno z něj spadlo, když se otevřel Bohu a vzal si Marii domů za manželku bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní. To je zvěstování Josefovi – Boží slovo anděla ve snu. Otevřelo mu obrovský nový smysl života. Přijměme toto slovo jako ústřední součást našeho života a při dalším setkání se toto slovo stane tělem.
Donal Neary SJ, Evangelijní úvahy na neděle roku A
Přečtěte si více
Změna pohledu
Ne náhodou se v adventním čase setkáváme s Janem Křtitelem a jeho náročným poselstvím. Jeho výzva k pokání nás možná nevzrušuje, protože v těchto týdnech máme spíše oslavnou náladu, ale „činit pokání“ doslova znamená „obrátit se“ nebo „vrátit se“ (metanoia). Neznamená to, že se budeme trápit pocity viny; je to spíše výzva k proměně, abychom se odvrátili od toho, co pro nás není životodárné, a přijali to, co nám pomáhá žít plnohodnotný a vyrovnanější život. Tímto způsobem si o Vánocích vytváříme prostor pro přijetí Kristovy milosti a lásky a znovu si uvědomujeme jeho láskyplnou přítomnost v našich srdcích a ve světě kolem nás. To je osvobozující a umožňuje nám to oddat se lásce a zrození Boha v našich srdcích. Je důležité, jak se v těchto týdnech připravíme, a může to vést k mnoha požehnáním. Dnes Jan zve lidi, kteří se u něj shromáždili, a i nás ke změně srdce.
Tríona Doherty a Jane Mellett, The Deep End
Přečtěte si více
Nositel Boha
V průběhu času se naše představy o Marii poněkud zjemnily, částečně kvůli kulturnímu vnímání role ženy, ale také kvůli dlouhodobému vztahu mezi „svatostí“ a „čistotou“ žen v církevní tradici. Vracíme se k Mariiným kořenům, k jejímu ranému zjevu jako statečné, rozhodné, udýchané a vzrušené mladé ženy, která spěchala do Alžbětina domu, těhotná Božím příslibem, těhotná radostí, nesoucí Boží slovo a předávající je dál. Mnozí z nás mají k Marii zvláštní úctu. Advent je ideální dobou k zamyšlení nad tím, co nás Maria může naučit o tom, jak být učedníkem a „nositelem Boha“ (Theotokos). Bůh žádá každého z nás, abychom byli nositeli jeho lásky a jeho Slova. Naší výzvou je vytvořit prostor pro Boha v celé naší lidské zkušenosti, v naší radosti i v naší zlomenosti. Vydejme se po stopách první evangelistky, Marie. Naslouchejme také zkušenostem žen v naší církvi a společnosti, které svou silou a nadšením pokračují v úkolu nést Krista ve světě a do světa.
Tríona Doherty a Jane Mellett, The Deep End: Cesta s evangelii v Lukášově roce (A Journey with the Evangeels in the Year of Luke)
Uklizená duše
V této adventní době jsme vyzýváni, abychom si uvědomili, že uklizená duše, stejně jako uklizený dům, vyžaduje úsilí. To se nestane jen tak. Pokud opravdu chceme, aby Pán přišel a chvíli zůstal, musíme mu připravit cestu. Jde o to dát dům do pořádku – duši do pořádku. Někde a nějak musíme znovu uslyšet setníkova slova a uvědomit si, že jeho slova jsou i naše: „Pane, nejsem hoden, abych tě měl pod svou střechou.“ Vždyť je to tak. K tomu potřebujeme akční plán, jakousi cestovní mapu, která nás povede na cestě.
Svátost smíření poskytuje určitý návod. Její souřadnice už máme k dispozici a počáteční pohyb můžeme nalézt ve větě „Požehnej mi, Otče, neboť jsem zhřešil“.
Vincent Sherlock, Ať je advent adventem
Přečtěte si více
Větší dobro
V dnešní individualistické kultuře se možná více než kdy jindy potřebujeme poučit z lekce, kterou nám předložil Kristus Král. Jsme strážci svých bratří a sester. „Žijeme ve stínu jeden druhého“, jak říká jedno irské přísloví. Nezávislost je sice fajn, ale vzájemná závislost je větší dobro – laskavé srdce a otevřená ruka. Těžký osud válečných uprchlíků je dobře znám, a proto je přijímáme, ale ozývaly se a ozývají se znepokojivé hlasy, které jsou proti tomu. Irská Runa o pohostinnosti říká:
Včera jsme viděli cizince.
Jídlo jsme dali do jídla,
pití do pití,
hudbu do poslechu.
A posvátným jménem trojjediného Boha
jsme byli požehnáni, i náš dům,
náš dobytek a naši milí.
Jak říká skřivan ve své písni:
Často, často, často chodí Kristus
v rouše cizím.
Není to samozřejmě jen irská záležitost, protože mnohé kultury instinktivně vědí, že je třeba ctít srdce cizince; je třeba si uvědomit, jak moc se nám cizinec podobá; je třeba mít na paměti lidskost každého člověka. Přijímání cizinců žehná nám i příjemcům naší pohostinnosti.
V Boží rodině nejsou žádní cizí lidé, pouze příbuzní nebo, jak bychom mohli říci, rodina. Příbuzenství je splněný Boží sen. Jde o to představit si kruh soucitu a pak si představit, že nikdo nestojí mimo tento kruh. Cokoli totiž děláte s láskou, má věčnou hodnotu.
Kristus Král nám dnes říká: „Co děláte pro druhé, to děláte pro mě.“
Tom Cox, The Sacred Heart Messenger, listopad 2023
Přečtěte si více
Bůh se ujímá každého z nás
Kristus je v nás vzkříšen. Někdy jsme příliš zaneprázdněni prací, než abychom tuto pravdu viděli. Když to však uděláme, když si uvědomíme, že Bůh je skutečně ve všech věcech a objímá každého z nás, změníme svůj postoj a rozpoložení. Toužíme se dát k dispozici tomuto Bohu lásky a soucitu. Toužíme naplnit Boží vůli.
A tak naše ruce přestávají dělat pro samé dělání a dávají se k dispozici Božímu snu. Dovolíme Božímu Duchu, aby skrze naše ruce a naše těla pokorně a trpělivě působil, když rozpoznáváme své jedinečné místo v Božím snu. Naše ruce se učí konat Pánovo dílo, když hlouběji vstupujeme do tajemství samotného Boha.
Eric Clayton, The Sacred Heart Messenger, září 2023.
Naše životní cesta
Každý z nás nakonec dojde ke konci své cesty zde na zemi. Křesťané věří, že se tím náš život změní, ale neskončí. Všichni jsme na cestě a mnozí z nás zažijí ztrátu. V Kristu máme naději, ale to neznamená, že nebudeme truchlit pro ztracenou milovanou osobu a prožívat zlomené srdce.
Zemřelého člověka nikdy nenahradíte, protože všichni jsme jedineční. Objevíme nové lásky, ale nezapomeneme a neměli bychom zapomenout. Možná je Božím plánem vytvořit mezi lidmi jednotu. „Kéž jsou jedno, jako jsme jedno my dva, Otče“. Když ztratíme někoho drahého, můžeme se navzájem utěšovat, jak nás to učil Ježíš, ale nemyslím si, že by tím někdy myslel, že jeden člověk může nahradit druhého.
Váš blízký po sobě zanechá mnoho cenných vzpomínek. Možná měli nějaký svůj rituál a my můžeme oslavit jejich život tím, že ten obřad zopakujeme. Můžeme také udělat něco na jejich památku, například zasadit strom nebo věnovat knihu. Tento článek je věnován mé milované mamince, která nedávno zemřela. Mám štěstí, že mám podporu přátel a rodiny, ale velmi mi chybí. Nikdo vám nenahradí ztracenou milovanou osobu. Ale láska nemůže nikam odejít a láska nemůže zemřít.
Mary Hunt, Posel Nejsvětějšího Srdce, listopad 2023
Přečtěte si více