Úvahy a rady k modlitbě

Drahý Pane, na jedné z nejhezčích pohlednic, jaké jsem kdy dostal, byla jen tři slova: „Prostě tě miluju.“ To bylo přesně to, co jsem tehdy nejvíc potřeboval slyšet. A od Tebe to, Pane, potřebuju slyšet stále.

Velkou oporou mi bylo, když před několika lety papež František v dokumentu „Radost evangelia“ (č. 6) napsal: „A konec konců, jsme nekonečně milováni.“ Toto zásadní prohlášení o Tobě, Bože, znamená, že ať už Tě zklamu jakkoli, máš mě rád takového, jaký jsem. Jsem bezmezně milován; máš ke mně naprosto pozitivní vztah. Terapeuti se více či méně úspěšně snaží rozvíjet bezpodmínečný pozitivní vztah ke svým klientům, jinak by terapeutický vztah nikdy nemohl vzniknout. To na lidské úrovni odráží Tvůj vztah ke každému z nás. Vztah mezi Tebou a mnou může vzniknout pouze v této atmosféře. Dovol mi tedy věřit, bez ohledu na to, jaké negativní příběhy si nesu z dětství, že mě nikdo nemůže milovat tak jako ty, že se ode mě nikdy neodvrátíš ani v mém zoufalství či znuděnosti a že nic nemůže tvou lásku ke mně zvětšit ani zmenšit.

Brian Grogan SJ, Jsem nekonečně milován

Naše životní cesta je někdy plná takové krásy. Všem by nám prospělo zpomalovat a krásu si v životě častěji vychutnávat. Až příliš často ji necháváme proklouzávat mezi prsty, aniž bychom si ji uvědomili. Někdy ji však zachytíme. Někdy si uvědomíme, že se nacházíme v přítomnosti krásy, a dovolíme si zastavit čas – zůstat v její přítomnosti. V takových chvílích dostatečného vědomí jsme schopní krásu skutečně prožívat. I když takové okamžiky nemusejí nastávat příliš často, když k nim dojde, bývají často velmi emotivní. Spojují nás s ústřední pravdou: že bez ohledu na to, jaké utrpení ve světě je (a utrpení v tomto světě je) a v našich životech (v našich životech je a bude utrpení), existuje také krása. Nemůžeme vysvětlit, proč tomu tak je; můžeme jen přijmout, že tomu tak je.
To přijetí je těžké. Když však přijmeme utrpení, můžeme o to více přijímat a vychutnávat si krásu, kterou ve světě vidíme a prožíváme.
Zkuste se modlit za druhé: vezměte si do srdce v modlitbě všechny, kteří v této době trpí; vezměte si do srdce v modlitbě všechny, kteří jsou nemocní; vezměte si do srdce v modlitbě všechny, kteří v tuto chvíli nevidí nebo nemohou vidět krásu ve svém životě.

Jim Deeds a Brendan McManus SJ, „Najít Boha v chaosu“

Říkat „ano“ je zásadní součástí našeho vztahu s Bohem; souvisí ovšem s naší svobodou říci také „ne“. Tolikrát v životě se ohlížím zpět a jasně vidím, že jsem řekl „ne“ (i když jsem to tehdy nechápal jako „ne“ vůči Bohu). Díky Bohu si vzpomínám i na chvíle, kdy jsem řekl „ano“. Říct Bohu „ano“ nám umožňuje být v tomto světě živou přítomností lásky, radosti a milosrdenství. Naše „ano“ nás vždy vede k tomu, abychom milovali a vážili si sebe, druhých i světa kolem nás.
V křesťanských dějinách a tradici najdeme mnoho lidí, kteří řekli „ano“: například Marie, Jeremiáš, Mojžíš a Petr. Jejich „ano“ mělo velký význam. Možná přesně nevěděli, k čemu vlastně říkají „ano“, ale měli dost moudrosti na to, aby poznali, že je o to žádá Bůh a že by měli říct „ano“.
Pokud stojíte před těžkým rozhodnutím, nezapomeňte, že jste v dobré společnosti těch, o nichž jsme se zmínili výše. A ještě jedno si uvědomte: ti, kdo říkají „ano“, jsou za toto „ano“ obdarováni. Vidíme to na Petrovi, nevzdělaném rybáři, který se stal učeným člověkem a vůdcem nového hnutí – svatým. I vy budete za své „ano“ obdarováni.

Jim Deeds a Brendan McManus SJ, „Najít Boha v chaosu“

Naše úsilí se může jevit jako skromné a marné, avšak mnoho příběhů evangelia odhaluje opakující se motiv, že Bůh má zálibu v malých lidech a malých věcech. Vzpomeňme si na vdovin groš a na rozmnožení chlebů a ryb (Marek 12:41–44; 8:1–9). V Káně se obyčejná voda promění v nejlepší víno (Jan 2,1–12); při Poslední večeři se prostý chléb a víno stávají tělem a krví Páně (Lukáš 22,19–20). Život každého člověka, ať je jakkoli skrytý, má vliv na všechny ostatní (Římanům 14:7). Každý dobrý skutek, jakkoli malý, který je vykonán v lásce, má věčnou hodnotu, protože láska nikdy nekončí (1 Korinťanům 13:8) a my sklidíme její odměnu v době žní (Galatským 6:9). To dává naději, že i naše malé příspěvky ve prospěch naší nemocné planety mají svou symbolickou hodnotu. Juliána z Norwich tuto naději vyjadřuje takto:

Bůh mi ukázal malou věc, velkou jako lískový oříšek, ležící v mé dlani. Dívala jsem se na ni a pomyslela si: „Co to asi je?“ A bylo mi odpovězeno: „Je to vše, co je stvořeno.“ Žasla jsem, jak to může trvat, neboť jsem si myslela, že by to mohlo náhle zmizet v nicotě pro svou malost. A bylo mi odpovězeno: „Trvá to a vždy bude trvat, neboť Bůh to miluje. A tak mají všechny věci svůj počátek v Boží lásce.“ V této maličkosti jsem spatřila tři pravdy: první je, že ji Bůh stvořil; druhou, že ji Bůh miluje; a třetí, že ji Bůh chrání.

Brian Grogan SJ, Cesta stvořením: Úžasný příběh malé modré planety

Ačkoli se Maria v Novém zákoně ozvala jen několikrát, její osobnost a charakter od té doby oslovují nesčetné množství věřících. A to nejen katolíky. Marie přitahuje miliony lidí do poutních míst po celém světě. Kromě známých poutních míst, jako jsou Guadalupe, Lurdy a Fatima, existuje po celém světě mnoho dalších mariánských poutních míst, která přitahují věřící i jiných vyznání.

Mariin život spočíval v tom, že řekla „ano“ lásce, která přesahovala všechny její sny o lásce. Maria obdržela dar setkání s Bohem, který se k ní přiblížil natolik, že lidské tělo jeho jednorozeného Syna se utvořilo v jejím lůně. Jádrem Mariina života byl tento milostný příběh s Bohem, milostný příběh, který by ideálně mohl být jádrem i našich životů.

Stejně jako každá dobrá matka nás Maria přivádí do kontaktu s citovou stránkou našeho života a osvobozuje nás, abychom byli otevření Bohu. První krok k Bohu není otázkou teorie. Není to ani pouhé cvičení v síle vůle. Častěji jde o to, abychom otevřeli základní proud našeho života, abychom byli připraveni směřovat k důvěře, dobru a lásce. Snadno uvízneme v zažitých způsobech jednání. Setkání s hloubkou Marie je však pokornou výzvou k tomu, abychom žili z hloubi sebe samých. Pomáhá nám jít hlouběji než naše povrchní já a zakotvit se v zakořenění, které sahá přes generace až k Abrahamovi a Sáře, a dokonce je předchází. Pomáhá nám vidět, jaké divy pro nás Všemohoucí učinil. Umožňuje nám radovat se z Boha, našeho Spasitele.

Thomas G. Casey SJ, Maria v různých tradicích

Hora Tábor je místem, kde Petr, Jakub a Jan spatřili Ježíše v záři jeho slávy. Uviděli božství, které bylo skryto pod lidskou podobou. Tento den představuje počátek hlubší víry apoštolů v to, kým Ježíš je, a v jeho božský život. Ve své lidskosti a ve své úplné identitě je obrazem Boha. Poznali ho nejprve jako člověka. A pak uslyšeli hlas, který řekl: „Toto je můj milovaný syn“ (Matouš 17,5).

Ten hlas už promluvil dříve – při Ježíšově křtu. Tehdy ho však slyšel pouze Ježíš. Nyní se Ježíš zjevuje svým učedníkům jako Boží Syn. „Toto je můj milovaný Syn.“ Je zajímavé, co následuje. Bůh pak říká: „Poslouchejte ho.“ Naslouchání Božímu slovu je jednou z nejdůležitějších milostí křesťana. Při mši se klaníme místu Slova – je to Kristus, kdo promlouvá při čtení Slova – stejně jako se klaníme chlebu a vínu na oltáři. Ve slově i ve svátosti Ježíš promlouvá a je přítomen v církvi.

Ježíš hovořil také o budoucnosti a dal apoštolům najevo, že tento den ocení teprve tehdy, až bude vzkříšen z mrtvých. Teprve tehdy pochopí plný význam Proměnění a budou si moci na chvíli klást otázku, co vlastně znamená „vzkříšení z mrtvých“.

Petr, Jakub a Jan si tento den budou pamatovat navždy. Petr o něm dokonce psal ve svém prvním listě. Můžeme se otevřít této milosti, která nám umožňuje poznat Kristovu božskost i lidskost a z hloubi srdce věřit, že jednoho dne budeme proměněni, aby se naše smrtelná těla stala podobná jeho.

Donal Neary SJ, Posel Nejsvětějšího Srdce, srpen 2024

Když máme dobrý vztah s Bohem, zlý duch se nás snaží vyvést z rovnováhy tím, že v nás vyvolává úzkost, frustraci, nespokojenost a smutek. Neměli bychom mu nahrávat tím, že bychom se nechali vtáhnout do pokušení nebo s těmito neprospěšnými myšlenkami či podněty hádali. Pokud to uděláme, pravděpodobně bitvu prohrajeme. Místo toho bychom se měli klidně vrátit do Boží přítomnosti. Jak říká Kniha Exodus: „Hospodin za vás bude bojovat; vy jen buďte v klidu“ (Exodus 14:14).
Příklad Marie nás učí, že pravá radost pramení ze sjednocení se zdrojem veškeré skutečné radosti: s Bohem. Čím více jsme s Bohem sjednoceni, tím méně nás trápí úzkosti, obavy a bolesti. Nemusíme se proti těmto vpádům bránit, protože samotná Boží přítomnost je naší obranou. I když byla Maria na zemi, bylo to, jako by již byla v nebi, protože byla plně v Boží přítomnosti a neustále uctívala toho, kdo ji naplňoval světlem a radostí. A jak se její život blížil ke konci, světlo, které vždy zářilo v jejím srdci, se stávalo stále intenzivnějším. Vtahovalo celé její bytí vzhůru, jako by ji chtělo vytrhnout ze země a přivést ji tam, kde již její duch vzlétl, aby mohla zpívat své krásné Magnificat vděčnosti Bohu na věky věků.

Thomas Casey SJ, Úsměv radosti: z Nazareta

Všímáme si Božích stop všude kolem nás a snažíme se objevit božský život v samém srdci reality. Ignác nezanechal žádné přesné pravidlo o tom, kolik času by jeho následovníci měli věnovat modlitbě. Místo toho nás požádal, abychom měli Boha vždy před očima. To je kontemplace v akci. Je to náročný úkol, ale víme, jaké to je, když něco děláme, ať už je to příjemné nebo nepříjemné, a přitom máme na mysli někoho jiného. Setkal jsem se s migranty pracujícími v diamantových dolech v Jižní Africe. Vydrželi dlouhé hodiny v hlubinách země, aby mohli posílat peníze domů svým rodinám
Kontemplace byla popsána jako „dlouhý láskyplný pohled na skutečnost“. Takto se Bůh dívá na náš svět. Pak se Bůh „dá do pohybu“ a zasahuje v náš prospěch. V tomto smyslu je Bůh „kontemplativcem v akci“. Stejně tak samozřejmě i Ježíš. Modlí se, pracuje, trpí, ale vždy v přítomnosti svého Otce. Má rozlišující srdce, a proto může říci: „Vždycky dělám to, co se líbí Otci“ (Jan 8,29). Jako jeho společníci se ho snažíme napodobovat. Není náhodou, že první jezuité chtěli být známí jako „společníci Ježíšovi“.

Brian Grogan SJ, Hledání Boha ve všem

Při liturgii i při čtení Bible bychom měli mít oči a uši otevřené, abychom zachytili četné zmínky o tom, že Bůh je s námi a se svými dalšími vyvolenými služebníky a služebnicemi. To by nás mělo povzbudit k tomu, abychom ocenili hloubku a všechny důsledky zdánlivě jednoduchého univerzálního pozdravu, který je nám křesťanům tak známý, že ho často přecházíme bez povšimnutí: „Pán s vámi“. Když je slyšíme od kněze při mši, mělo by nás to vždycky zastavit: není to jen požehnání, je to vždy také výzva. Jak vidíme v celé Bibli, implikuje to předchozí konkrétní poslání, které jsme osobně přijali od Boha. Mělo by nám to připomínat, že Bůh slibuje, že bude vždy s námi, jak vzkříšený Ježíš slíbil svým učedníkům (Matouš 28,20), bez ohledu na – a dokonce i kvůli – našim nedostatkům, aby Bůh mohl skrze nás uskutečnit to, co od nás v tomto okamžiku našeho života žádá. O to jde.

Jack Mahoney SJ, Pohledy do evangelií

Naše vnitřní i vnější smysly hrají důležitou roli v plnohodnotném prožívání lidského života. Kojenci v prvních měsících života se z velké části „učí“ prostřednictvím svých smyslů. Dospělí mají při hledání pravdy tendenci příliš spoléhat na svůj intelekt. V důsledku toho nedokážeme čerpat z bohatství, které nám nabízí bystré vnímání smysly. Plnohodnotný život vyžaduje, aby byl člověk plně zakořeněn v každodenním světě, ve kterém se nacházíme, a zároveň využíval jak své racionální, tak své smyslové schopnosti. Pokud toužíme žít hlouběji, je pozornost věnovaná našim smyslům nezbytná. Jinými slovy, musíme si vytvářet okamžiky, kdy vědomě jen „stojíme a díváme se, posloucháme a cítíme, čicháme a ochutnáváme“.
Události v našem životě často prožíváme spíše automaticky než vědomě. U některých činností a za určitých okolností to tak prostě musí být. Například při řízení auta si nemůžeme uvědomovat každý pohyb, který provedeme s brzdou nebo volantem. Potřebujeme však chvíle, doufejme že několik denně, kdy si záměrně dovolíme vychutnat, radovat se a žasnout nad konkrétní realitou, ve které skutečně žijeme. Příklady mohou být následující: vnímat zvuky kolem sebe na rušné ulici, výhled z okna kanceláře, strukturu a/nebo chuť jídla, které jíme, vnitřní krásu osoby, se kterou se bavím, stejně jako uznání krásy toho, kým jsem. Stručně řečeno, musíme dovolit našemu vnitřnímu i vnějšímu smyslovému světu, aby nás obohacoval jak v běžných, tak i v těch mimořádných okamžicích. Skryté okamžiky se mohou ukázat jako drahokamy, díky nimž má život smysl. Možná dokonce bude „plný úžasu“. Catherine McCann, Spiritualita a smysly: Žít život naplno