Úvahy a rady k modlitbě

Ježíš si váží drobného daru chudé vdovy

Existuje spousta příkladů, kdy Ježíš, když čelil nedokonalostem lidí ve svém okolí, projevil milosrdenství a soucit a přál si, aby se daná osoba poučila ze svých chyb a stala se lepším člověkem. Jinými, modernějšími slovy řečeno, dal jim šanci a díval se na ně shovívavě.

Možná bychom mohli zaujmout podobný přístup k sobě samým i k lidem kolem nás. Když se nám dostane shovívavosti a laskavého přijetí (namísto toho, abychom byli odstrčeni, souzeni či odsouzeni), je větší pravděpodobnost, že se budeme cítit dost silní na to, abychom se ze všech sil snažili stát se lepšími lidmi. A právě toto úsilí dát ze sebe vše, co je v našich silách – ať už se to může zdát jakkoli malé – je to, co se Bohu líbí. Vidíme to v Markově evangeliu, kde Ježíš uznává a dokonce pochválí „vdovin groš“, tu malou částku, kterou darovala, a která zároveň představovala vše, co mohla dát.

Žádný den není dokonalý. Žádný člověk není dokonalý. Chyby a neúspěchy jsou součástí naší cesty. Vyrosteme a naučíme se mnohem více, když se k nám druzí chovají shovívavě a s laskavostí, než když nás soudí a vylučují.

Brendan McManus SJ a Jim Deeds, Emerging from the Mess

Přečtěte si více

Zůstat vnímaví k jeho vůli

Křesťan je ten, kdo žije ve společenství s Ježíšem a skrze něj s Trojjediným Bohem. Být v kontaktu s mnoha lidmi, ale mimo kontakt s Pánem – zapojit se i do chvályhodného a cenného apoštolátu, ale být odtržen od božských „záležitostí“ – je prokletí. Abychom zůstali věrni evangelijní vizi, je nutné upírat oči na Pána, být neustále vnímavými k jeho vůli a pozorně naslouchat jeho hlasu (Lk 10,42). Pouze s Ježíšem Kristem, v něm a skrze něj může náš apoštolát přinášet ovoce, neboť žijeme v neustálém společenství s tím, kdo nás volá, abychom vydávali svědectví v jeho jménu.

Křesťan je v první řadě člověkem modlitby. Bez modlitby se křesťanský život snadno zvrhne v pouhý shon, v němž jednání člověka ovládá touha po uznání či náklonnosti a zaneprázdněnost se stává znamením cti – cílem o sobě. Není nutně pravda, že vzdálenost posiluje lásku. Jak dokládá mnoho zmařených vztahů, nepřítomnost může způsobit, že srdce začne bloudit. Paralelu s modlitebním životem není třeba zdůrazňovat.

John Scally, Čekání v radosti

Přečtěte si více

Hledání výjimečného v obyčejném

Stejně jako si neuvědomujeme vzduch, protože je stále kolem nás, nevšímáme si často ani Boží přítomnosti, protože Bůh je vždy s námi. Cesta víry je darem milujícího Boha, který činí první krok a trpělivě, tiše, téměř plaše čeká na lidskou odpověď.
Život je poslání a výzva k hledání tohoto skrytého Boha.
Tento skromný Bůh nepřišel na svět za zvuku zvonů a hromů. Když jsem byl malý chlapec, hledal jsem Boha tak, že jsem vzhlížel vzhůru – snažil jsem se zjistit, zda Boha najdu skrz nějakou mezeru na obloze. Dnes, když hledám Boha, dívám se dolů, protože Boha nacházím v malých věcech. Jak řekl papež František, v obyčejném nacházíme neobyčejné.
Největší radost pramení z dobrých vztahů – největší zármutek a utrpení nepocházejí ze ztráty zaměstnání či majetku, ale z narušených a zrazených vztahů. Všechny láskyplné vztahy mají svůj kořen v lásce, kterou k nám všem chová tento skromný Bůh.

John Scally, Čekání v radosti

Přečtěte si více

Ve tmě svítí světlo

V našem světě je mnoho temnoty, mnoho neznámých oblastí, jimiž se musíme proplétat – v naší společnosti, v našich komunitách i ve vzájemných vztazích. Čas od času se na scéně objeví někdo, kdo do té temnoty vnáší světlo. Do rodinného sporu zasáhne prostředník, mladý klimatický aktivista roznítí globální hnutí, miliony mladých lidí se zapojí do politiky, mentor dá správnou radu v ten správný okamžik, přítel zavolá a rozjasní někomu den, komunita otevře svá srdce uprchlíkům. Všichni v různých obdobích svého života zažíváme poušť. Když se ocitnete v těchto pouštních oblastech, pamatujte, že Boží milost může přijít v každém okamžiku. Někde ve tmě svítí světlo, které temnota nemůže přemoci.

Tríona Doherty a Jane Mellett, The Deep End: Cesta s evangeliemi v roce svatého Marka

Přečtěte si více

Dnešní dobří samaritáni

Byl to právník, kdo se v evangeliu zeptal Ježíše: „Kdo je můj bližní?“ Pravděpodobně očekával definici, která by vymezila hranice jeho povinností. Místo toho, aby mu dal definici, vyprávěl Ježíš příběh o nešťastném muži, který byl zbit, okraden a ponechán napůl mrtvý na kraji cesty. Několik vážených osob zaslechlo jeho volání o pomoc, ale ignorovali ho. Jeden kolemjdoucí – Samařan – však byl pohnut soucitem a přišel mu na pomoc. Ošetřil mu rány, odnesl ho do hostince a dokonce se nabídl, že uhradí jeho výdaje. Po vyslechnutí tohoto příběhu právník uznal, že to byl právě opovrhovaný Samaritán, kdo byl pro toho nešťastného muže skutečným bližním. Ježíš pak uzavřel: „Jdi a jednej stejně.“ Kdyby Ježíš vyprávěl tento příběh dnes, možná by ho vyprávěl jinak. Mohl by mluvit o rodině ukrajinských uprchlíků, kteří museli opustit svůj domov v Mariupoli. Zanechali za sebou veškerý svůj majetek a v zoufalé naději, že najdou bezpečí pro své děti, po měsících odmítání nakonec dorazili do malé vesnice na západě Irska. Tam je přivítala místní komunita, místní rodina jim poskytla přístřeší a do místní školy je vřele přijali. Nebo by Ježíš možná vyprávěl jiný příběh: o těch, kteří se vydávají – často navzdory úředním nařízením – na záchranu migrantů snažících se překročit Středozemní moře v chatrných člunech, které se často potopí. Je tolik příběhů, které by Ježíš mohl vyprávět o dnešních milosrdných samaritánech, kteří přicházejí na pomoc našim sousedům migrantům. Jeho závěrečná slova by však zůstala nezměněna: „Jdi a jednej stejně.“

Patrick Carberry SJ, Živá modlitba 2024

Přečtěte si více

Odstraňte vzájemná pouta

Příběh o Lazarovi nás všechny zve ke vzkříšení tady a teď! Ježíš nás volá ven z hrobu do plnosti života, abychom dnes, a ne až někde v daleké budoucnosti, zakusili útěchu Boží lásky a pokoje.

Často je snazší zůstávat v hrobě, ale Ježíš pro nás chce víc a říká nám: „Lazare, pojď ven.“ Lidem Ježíš přikazuje: „Rozvažte ho, nechte ho jít“, a pak slyšíme: „Odvalili kámen.“

V tomto příběhu o osvobození nám je dán nový vhled do síly víry a lásky. Je to poselství pro nás všechny, abychom se odvrátili od kultury smrti, pomáhali si navzájem rozvazovat pouta a dovolili sobě i druhým vyjít na světlo. Být v tomto smyslu spaseni znamená být uzdraveni, prožít obnovu. V globálním smyslu to znamená uznat, že „nespravedlnost není neporazitelná“ ( Laudato Si’, 74). Jádrem tohoto příběhu je skutečnost, že láska dokáže zvítězit nade vším, dokonce i nad smrtí a zoufalstvím. Všichni se dnes můžeme podílet na tomto vzkříšeném životě, v lásce a míru. Ježíš přichází, abychom měli život v plnosti (Jan 10,10).

Tríona Doherty a Jane Mellett, „The Deep End: Cesta s nedělními evangelii podle Matouše“

Přečtěte si více

Jsme stvořeni k Božímu obrazu

Všechno ve stvoření má svou vlastní jedinečnou krásu a svůj vlastní způsob, jak oslavovat Boha. To by nás mělo vést k zamyšlení nad tím, kolik času marníme tím, že si navzájem závidíme. Pokud v sobě objevím závist, vím, že jsem ztratil ze zřetele tu cennou a Bohem mi danou podstatu toho, kým jsem. Kým máš být? Je to přece jasné: máš být sám/sama sebou!

Jako bytosti stvořené k Božímu obrazu a podobenství je naše pravé já skryto v Kristu, novém Adamovi. Boží Syn přišel, aby nám ukázal, kým jsme, a pomohl nám plně se stát sami sebou. Může to znít podivně, ale nikdy nebudeme sami sebou, dokud se nesetkáme s Ježíšem Kristem, Synem Božím, a nepoznáme ho a nezamilujeme si ho jako největší dar Otce všeho stvoření. Právě skrze Ježíše jsme osvobozeni, abychom mohli být tím, kým máme být.

Na počátku své cesty se svatý František modlil: „Kdo jsi, Pane, a kdo jsem já?“ František si uvědomil, že čím více se nám Bůh zjevuje, tím více poznáváme, kým skutečně jsme a kým máme být. Naše pravé já je skryto v Kristu a čeká na nás (Kolosanům 3,1–11). Tím, kým máme být, se nestáváme prostřednictvím závisti a soupeření. Čím více si uvědomujeme, že jsme bezpodmínečně milováni takoví, jací jsme, tím více se osvobozujeme a nacházíme své pravé já.

Liam Kelly OFM, The Sacred Heart Messenger, říjen 2024

Přečtěte si více

Zeptejte se: „Co můžu udělat?“

V dnešní době často slýcháme: „V jakém světě to vlastně žijeme?“ Začneme mluvit o Gaze, Izraeli, Ukrajině a o řadě dalších míst na světě, kde dnes panují války, rozkoly a chudoba, a také o tom, jak krutě se k sobě navzájem chováme. Můžeme se tím nechat zasáhnout. Pomůže nám pár otázek. Mohu s tím něco udělat? Co mohu udělat pro Gazu? Velmi málo. To ale neznamená, že se o to přestanu zajímat nebo že se nad tím přestanu rozčilovat. S touto i mnoha dalšími situacemi můžeme něco málo udělat. Můžeme například kontaktovat kohokoli, jehož rodina tam pracuje, a finančně pomoci. Dále: mám pravdu v tom, co říkám? Udělal jsem si průzkum, abych věděl, jaká je situace ve skutečnosti? Velmi často rozdělujeme lidi všude na „zlé“ a „dobré“. Na Ukrajině i v Rusku jsou dobří lidé. Na obou místech jsou ale i špatní lidé. Povídat si s lidmi, číst důvěryhodné zprávy; ujistit se, že znáte fakta. Neztrácíme naději a modlíme se za ty, kteří pracují, a často s velkým rizikem pro sebe samé, za mír, prosperitu a dobrý život pro miliony lidí, kteří je nemají.

Donal Neary SJ, The Sacred Heart Messenger, červenec 2024

Přečtěte si více

Máš mě rád takového, jaký jsem

Drahý Pane, na jedné z nejhezčích pohlednic, jaké jsem kdy dostal, byla jen tři slova: „Prostě tě miluju.“ To bylo přesně to, co jsem tehdy nejvíc potřeboval slyšet. A od Tebe to, Pane, potřebuju slyšet stále.

Velkou oporou mi bylo, když před několika lety papež František v dokumentu „Radost evangelia“ (č. 6) napsal: „A konec konců, jsme nekonečně milováni.“ Toto zásadní prohlášení o Tobě, Bože, znamená, že ať už Tě zklamu jakkoli, máš mě rád takového, jaký jsem. Jsem bezmezně milován; máš ke mně naprosto pozitivní vztah. Terapeuti se více či méně úspěšně snaží rozvíjet bezpodmínečný pozitivní vztah ke svým klientům, jinak by terapeutický vztah nikdy nemohl vzniknout. To na lidské úrovni odráží Tvůj vztah ke každému z nás. Vztah mezi Tebou a mnou může vzniknout pouze v této atmosféře. Dovol mi tedy věřit, bez ohledu na to, jaké negativní příběhy si nesu z dětství, že mě nikdo nemůže milovat tak jako ty, že se ode mě nikdy neodvrátíš ani v mém zoufalství či znuděnosti a že nic nemůže tvou lásku ke mně zvětšit ani zmenšit.

Brian Grogan SJ, Jsem nekonečně milován

Přečtěte si více

Přijměme a vychutnejme si krásu, kterou vidíme

Naše životní cesta je někdy plná takové krásy. Všem by nám prospělo zpomalovat a krásu si v životě častěji vychutnávat. Až příliš často ji necháváme proklouzávat mezi prsty, aniž bychom si ji uvědomili. Někdy ji však zachytíme. Někdy si uvědomíme, že se nacházíme v přítomnosti krásy, a dovolíme si zastavit čas – zůstat v její přítomnosti. V takových chvílích dostatečného vědomí jsme schopní krásu skutečně prožívat. I když takové okamžiky nemusejí nastávat příliš často, když k nim dojde, bývají často velmi emotivní. Spojují nás s ústřední pravdou: že bez ohledu na to, jaké utrpení ve světě je (a utrpení v tomto světě je) a v našich životech (v našich životech je a bude utrpení), existuje také krása. Nemůžeme vysvětlit, proč tomu tak je; můžeme jen přijmout, že tomu tak je.
To přijetí je těžké. Když však přijmeme utrpení, můžeme o to více přijímat a vychutnávat si krásu, kterou ve světě vidíme a prožíváme.
Zkuste se modlit za druhé: vezměte si do srdce v modlitbě všechny, kteří v této době trpí; vezměte si do srdce v modlitbě všechny, kteří jsou nemocní; vezměte si do srdce v modlitbě všechny, kteří v tuto chvíli nevidí nebo nemohou vidět krásu ve svém životě.

Jim Deeds a Brendan McManus SJ, „Najít Boha v chaosu“

Přečtěte si více