Naším cílem je žít naplno v Boží přítomnosti
Když máme dobrý vztah s Bohem, zlý duch se nás snaží vyvést z rovnováhy tím, že v nás vyvolává úzkost, frustraci, nespokojenost a smutek. Neměli bychom mu nahrávat tím, že bychom se nechali vtáhnout do pokušení nebo s těmito neprospěšnými myšlenkami či podněty hádali. Pokud to uděláme, pravděpodobně bitvu prohrajeme. Místo toho bychom se měli klidně vrátit do Boží přítomnosti. Jak říká Kniha Exodus: „Hospodin za vás bude bojovat; vy jen buďte v klidu“ (Exodus 14:14).
Příklad Marie nás učí, že pravá radost pramení ze sjednocení se zdrojem veškeré skutečné radosti: s Bohem. Čím více jsme s Bohem sjednoceni, tím méně nás trápí úzkosti, obavy a bolesti. Nemusíme se proti těmto vpádům bránit, protože samotná Boží přítomnost je naší obranou. I když byla Maria na zemi, bylo to, jako by již byla v nebi, protože byla plně v Boží přítomnosti a neustále uctívala toho, kdo ji naplňoval světlem a radostí. A jak se její život blížil ke konci, světlo, které vždy zářilo v jejím srdci, se stávalo stále intenzivnějším. Vtahovalo celé její bytí vzhůru, jako by ji chtělo vytrhnout ze země a přivést ji tam, kde již její duch vzlétl, aby mohla zpívat své krásné Magnificat vděčnosti Bohu na věky věků.
Thomas Casey SJ, Úsměv radosti: z Nazareta
Přečtěte si více
Rozjímání – dlouhý láskyplný pohled na skutečnost
Všímáme si Božích stop všude kolem nás a snažíme se objevit božský život v samém srdci reality. Ignác nezanechal žádné přesné pravidlo o tom, kolik času by jeho následovníci měli věnovat modlitbě. Místo toho nás požádal, abychom měli Boha vždy před očima. To je kontemplace v akci. Je to náročný úkol, ale víme, jaké to je, když něco děláme, ať už je to příjemné nebo nepříjemné, a přitom máme na mysli někoho jiného. Setkal jsem se s migranty pracujícími v diamantových dolech v Jižní Africe. Vydrželi dlouhé hodiny v hlubinách země, aby mohli posílat peníze domů svým rodinám
Kontemplace byla popsána jako „dlouhý láskyplný pohled na skutečnost“. Takto se Bůh dívá na náš svět. Pak se Bůh „dá do pohybu“ a zasahuje v náš prospěch. V tomto smyslu je Bůh „kontemplativcem v akci“. Stejně tak samozřejmě i Ježíš. Modlí se, pracuje, trpí, ale vždy v přítomnosti svého Otce. Má rozlišující srdce, a proto může říci: „Vždycky dělám to, co se líbí Otci“ (Jan 8,29). Jako jeho společníci se ho snažíme napodobovat. Není náhodou, že první jezuité chtěli být známí jako „společníci Ježíšovi“.
Brian Grogan SJ, Hledání Boha ve všem
Přečtěte si více
Bůh slibuje, že bude vždy s námi
Při liturgii i při čtení Bible bychom měli mít oči a uši otevřené, abychom zachytili četné zmínky o tom, že Bůh je s námi a se svými dalšími vyvolenými služebníky a služebnicemi. To by nás mělo povzbudit k tomu, abychom ocenili hloubku a všechny důsledky zdánlivě jednoduchého univerzálního pozdravu, který je nám křesťanům tak známý, že ho často přecházíme bez povšimnutí: „Pán s vámi“. Když je slyšíme od kněze při mši, mělo by nás to vždycky zastavit: není to jen požehnání, je to vždy také výzva. Jak vidíme v celé Bibli, implikuje to předchozí konkrétní poslání, které jsme osobně přijali od Boha. Mělo by nám to připomínat, že Bůh slibuje, že bude vždy s námi, jak vzkříšený Ježíš slíbil svým učedníkům (Matouš 28,20), bez ohledu na – a dokonce i kvůli – našim nedostatkům, aby Bůh mohl skrze nás uskutečnit to, co od nás v tomto okamžiku našeho života žádá. O to jde.
Jack Mahoney SJ, Pohledy do evangelií
Přečtěte si více
Žasněte nad realitou, ve které žijeme
Naše vnitřní i vnější smysly hrají důležitou roli v plnohodnotném prožívání lidského života. Kojenci v prvních měsících života se z velké části „učí“ prostřednictvím svých smyslů. Dospělí mají při hledání pravdy tendenci příliš spoléhat na svůj intelekt. V důsledku toho nedokážeme čerpat z bohatství, které nám nabízí bystré vnímání smysly. Plnohodnotný život vyžaduje, aby byl člověk plně zakořeněn v každodenním světě, ve kterém se nacházíme, a zároveň využíval jak své racionální, tak své smyslové schopnosti. Pokud toužíme žít hlouběji, je pozornost věnovaná našim smyslům nezbytná. Jinými slovy, musíme si vytvářet okamžiky, kdy vědomě jen „stojíme a díváme se, posloucháme a cítíme, čicháme a ochutnáváme“.
Události v našem životě často prožíváme spíše automaticky než vědomě. U některých činností a za určitých okolností to tak prostě musí být. Například při řízení auta si nemůžeme uvědomovat každý pohyb, který provedeme s brzdou nebo volantem. Potřebujeme však chvíle, doufejme že několik denně, kdy si záměrně dovolíme vychutnat, radovat se a žasnout nad konkrétní realitou, ve které skutečně žijeme. Příklady mohou být následující: vnímat zvuky kolem sebe na rušné ulici, výhled z okna kanceláře, strukturu a/nebo chuť jídla, které jíme, vnitřní krásu osoby, se kterou se bavím, stejně jako uznání krásy toho, kým jsem. Stručně řečeno, musíme dovolit našemu vnitřnímu i vnějšímu smyslovému světu, aby nás obohacoval jak v běžných, tak i v těch mimořádných okamžicích. Skryté okamžiky se mohou ukázat jako drahokamy, díky nimž má život smysl. Možná dokonce bude „plný úžasu“. Catherine McCann, Spiritualita a smysly: Žít život naplno
Věda jako výchozí bod víry
Víra dává odpověď na otázky jako: Proč existujeme? Jaký je smysl života? Proč existuje něco místo nicoty? Jaderná fyzika, chemie ani matematika na tyto otázky odpovědět nedokážou. Není to jejich obor. Otázka, na kterou chce vědec najít odpověď, zní: jak náš svět funguje. Po staletí si lidé mysleli a věřili, že odpověď na tuto otázku najdou v Bibli. Teprve před několika stoletími začali křesťané tyto otázky rozebírat rozumově a experimentálně, a tento proces stále pokračuje.
Mnoho lidí říká, že jako děti věřili, ale že svou víru ztratili, když objevili vědu. Jedním z důvodů je to, že znalosti mnoha lidí o víře se omezují na to, co o ní věděli jako děti. Není překvapivé, že taková víra je konfrontací s vědeckým myšlením podkopána. Pro jiné je právě vědecká praxe výchozím bodem cesty víry: Kdo nebo co je původcem tohoto neuvěřitelně krásného vesmíru?
Nikolaas Sintobin SJ, Opravdu Ježíš existoval? A dalších 51 otázek
Přečtěte si více
Byli jsme obdařeni milostí
Svatý Pavel ve svých listech často hovoří o tom, že mu Bůh prokázal velkou milost. Ačkoli je „méně než nejmenší ze všech svatých“ (pokřtěných), byla mu svěřena „zvláštní milost“. Milost, o které Pavel hovoří, je evangelium, které odhaluje tajemství Kristovo.
Pavel je ohromen „hlubinami, které vidím v tajemství Kristově“. Je si velmi dobře vědom toho, že tato milost, která mu byla svěřena, s sebou nese odpovědnost. Je povolán, aby byl služebníkem evangelia zodpovědným za jeho hlásání těm, kteří je nikdy neslyšeli, a vidí sám sebe jako „správce“, jemuž jeho Pán dal mnoho a který nyní musí prokázat, že je hoden toho, co mu bylo svěřeno.
Všichni jsme byli Pánem různými způsoby obdařeni milostí. Byli jsme pokřtěni v Kristu; dostalo se nám podílu na jeho Duchu; bylo nám svěřeno evangelium; jsme údy Kristova těla, církve; přijímáme jeho příchod jako chléb života v eucharistii; dotýká se nás jeho milosrdná přítomnost ve svátosti smíření. Jako důvěryhodným správcům nám Pán svěřil mnoho. Jako „věrní a moudří“ správci musíme i nadále opatrovat mnoho milostí, které jsme od Boha obdrželi, a žít z toho, co nám bylo svěřeno. Pán nás obdařil milostí, abychom mohli obdarovat milostí ostatní tím, co jsme obdrželi.
Martin Hogan, Slovo Boží je živé a činné
Jen Bůh ví, co bude dál
Současné celosvětové akce na ochranu a obnovu planety Země jsou podněcovány a umožňovány Duchem Božím, Dárcem života. Lidstvo není samo a nebojuje proharný boj. Prorocké hlasy ze všech stran podporují současný jedinečný historický okamžik milosti a výzvy. Zjišťujeme, že to, co se zdá ztracené a nenapravitelné, může znovu ožít, jako v případě druhů zachráněných před vyhynutím a výsadby velké zelené zdi stromů napříč africkými pouštěmi. Bezmezná moudrost a dynamika vesmíru, které dosud utvářely dění, jsou nám k dispozici: nejsme unášeni ve vesmírné izolaci, ale ponořeni do moře božské energie, která přesahuje veškeré chápání. Musíme dělat vše, co je v našich silách, a s důvěrou se modlit a být ochotni mnoho trpět s vědomím, že v nás působí božská síla, která uskutečňuje Boží záměry přesahující naše naděje a sny (Ef 3,20).
V naší globální krizi jsme současně svědky překvapivého růstu, i když křehkého, lidského společenství. Lidé všech vyznání i bez vyznání spojují své síly ve společné věci, a to naplňuje základní Boží přání, abychom všichni byli jedno ve všeobecné harmonii (Jan 17,11).
Boží smlouva se stvořením trvá navěky: „Až se v oblacích objeví duha, vzpomenu si na svou věčnou smlouvu se všemi živými tvory na zemi“ (Genesis 9,16). „Když sesíláš svého Ducha, obnovuješ tvář země“ (Žalm 104,30). Jak říká biskup Desmond Tutu: „Jen Bůh ví, co bude dál!“
Brian Grogan SJ, Creation Walk: The Amezing Story of a Small Blue Planet
Snění o Božím snu
Svatý Ignác říkal, že Boha můžeme najít ve svých nejhlubších touhách. Pokud ho převedeme do praxe, zjistíme, jak je pravdivý. Bdělé snění o našich nejhlubších touhách nás může přivést do jakéhosi posvátného prostoru.
Ještě jedna pozoruhodná myšlenka. Jeden velmi moudrý člověk před časem řekl, že když řekneme Bohu „ano“, Bůh toto „ano“ uskuteční, i když to, co říkáme, je něco, co jsme v životě neplánovali, nebo něco, čeho se necítíme být schopni. Jinými slovy, naše „ano“ z pozice víry je úrodnou půdou pro Boží působení. Vzpomeňme si na Mariino „ano“ andělovi, které přivedlo na svět Ježíše.
Nejde v tom vlastně o nás, že my něco dostaneme. Je to něco mnohem hlubšího a mnohem významnějšího jak pro nás, tak pro životy lidí kolem nás. Nemůžeme ani říci, že bychom svým „ano“ ve světském smyslu vůbec něco získali. Prostě se tím jen přizpůsobujeme Bohu. Sníme Boží sen.
Když si to dáme dohromady, zjistíme, že když sníme Boží sen pro svůj život, nacházíme své nejhlubší touhy, které přesahují naše povrchní přání, a když říkáme Bohu své „ano“, můžeme vidět, jak se Boží sen pro nás a náš svět naplňuje. A to je dobrá zpráva!
Brendan McManus SJ a Jim Deeds, Emerging from the Mess
Přečtěte si více
Naše životy mohou potřebovat vyladit
Před časem jsem se o víkendu v Londýně vydal do jednoho ze svých oblíbených londýnských kostelů, St Martin in the Fields. V posledních několika letech mi nabízí klidný prostor k modlitbě na začátku dovolené. Toho rána, když jsem vstoupil do kostela, jsem si uvědomil, že to nebude tak klidný zážitek. V přední části kostela stál velký klavír. Seděl, nebo spíše klečel u něj ladič pian. Byl soustředěný na svou práci, opakovaně vyťukával jednu notu a dolaďoval drobné změny její výšky … no, nejsem si jistý, jak ta svá kouzla vlastně prováděl!
Posadil jsem se, zavřel oči a snažil se modlit. Ale stále mi na mysl dorážely tóny klavíru. Bylo těžké ignorovat je a modlit se. Po nějaké době jsem ale zjistil, že jsem se nechal unést tóny a změnami jejich výšky, které jsem dokázal rozeznat. Vysoké tóny při ladění klesaly a nízké stoupaly. Stal se z toho pro mě způsob, jak se modlit.
Při té modlitbě mě napadlo, že existuje mnoho způsobů, jak můžeme v životě hrát nějak falešně, mimo správnou tóninu. Jsou momenty, kdy zníme příliš nízko, kde zažíváme pocit skleslosti, smutku, nedostatku energie. JIndy zase zníme příliš ostře, a to jak ve vztahu k nám samým, tak i k ostatním. Tak všelijak můžeme být rozladěni sami se sebou i vůči ostatním. Možná potřebujeme vyladit, abychom mohli žít v harmonii sami se sebou, s druhými a s Božím plánem pro nás. Bůh se s námi chce prostřednictvím vyladěné modlitby spojit.
Brendan McManus SJ a Jim Deeds, Emerging from the Mess (Vycházející z nepořádku)
Neuspořádané náklonnosti
To, co Ignác nazývá neuspořádanými náklonnostmi, je něco, co nás dokáže proti naší vůli přemoci – například pýcha, chamtivost, strach, perfekcionismus, neukojitelná touha po okamžitém potvrzení, kterou vyvolávají sociální média, nadměrná stimulace, očekávání nepřetržité dostupnosti, neuvědomění si, že jsme správci stvoření, a ne jeho vlastníci, posedlost prestiží a postavením, syndrom „mám víc než ty“ a všechny další přitažlivosti, které nás odvádějí od Boha, od nás samých a od druhých a zanechávají nás ve stavu emoční rozervanosti, vzrušení a vyčerpání.
Moji hodnota jako člověka neurčuje to, co mám. Můj hmotný majetek, mé studijní úspěchy, jiné mé úspěchy, můj příjem a můj bankovní zůstatek neurčují mou hodnotu jako neocenitelné a jedinečné lidské osoby. Mou hodnotu neurčuje to, co je mimo mě. Zlý duch, nepřítel mé lidské přirozenosti, by mě rád přesvědčil o opaku, ale já jsem nekonečně bohatší než říká on. Je však snadné nechat se strhnout tím, co si myslíme, že potřebujeme, a po čem toužíme, ale v denním světle a ze zdravého odstupu vidíme iluze takové, jaké jsou. Vzájemná solidarita, a ne vzájemné soupeření, to je Boží představa o našem životě.
Jim Maher SJ, Pathways to a Decision with Ignatius of Loyola
Přečtěte si více