Bůh je naše nejhlubší touha
Oblíbená představa mystika je, že je to někdo, kdo tráví hodně času o samotě v modlitbě, odříznutý od rozptylujícího světa. Mystika přírody je však darem pro všechny! Možná nepatříte k lidem, kteří tráví mnoho času o samotě s Bohem, ale neroste ve vás při rozjímání o přírodě úžas, vědomí, že každý kousek stvoření vám zpívá píseň a vyzývá vás, abyste se chytili její melodie? Nevyvolává ve vás pocit úžasu, když tu a tam strávíte malou chvilku v úžasu nad tím, co příroda stále vymýšlí? Dokážete se při obavách ze zmatku života zahalit do vděčnosti za stálost přírodních zákonů růstu? Dokážete doufat, že Bůh možná nenechal tento náš chaotický svět napospas jeho vlastnímu destruktivnímu působení, ale tvořivě pracuje na tom, aby ho přivedl k zamýšlené kráse?
Papež říká:
Vnímat každé stvoření, jak zpívá hymnus své existence, znamená žít radostně v Boží lásce a naději. Tato kontemplace stvoření nám umožňuje objevit v každé věci učení, které nám chce Bůh předat, neboť kontemplovat stvoření znamená pro věřícího člověka slyšet poselství, naslouchat paradoxnímu a tichému hlasu. (Laudato Si, 85)
Abyste byli mystiky, nemusíte být lidmi, kterým se podlamují kolena – i když Bůh přitahuje některá srdce k této tiché intimitě. Stačí, když se dlouze a s láskou díváte na stvoření a necháte je promlouvat k vašemu srdci.
Brian Grogan SJ, Finding God in a Leaf: S.: The Mysticism of Laudato Si‘ (Mysticismus Laudato Si‘)
Přečtěte si více
Náročná svoboda
Dachau bylo blíž k Mnichovu, než jsem se domníval. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že se ztratím v krajině – z dohledu a z mysli. Při prohlídce jsem zjistil, že tamní koncentrační tábor byl postaven už na počátku 30. let 20. století. Nebyl postaven za účelem uvěznění nějaké konkrétní etnické skupiny, ale každého, kdo veřejně nesouhlasil s Hitlerovou politikou. To se časem změnilo.
Prohlídka byla ponurá a zároveň zajímavá. Bylo toho hodně, na co se dalo vzpomínat, ale na jednu část prohlídky nikdy nezapomenu. Na konci prohlídky průvodce popisoval dny, kdy němečtí vojáci opouštěli tábor a nechávali vězně v jejich ubikacích. Jakmile se vězni dozvěděli, že vojáci odešli, chtěli tábor opustit, ale spojenečtí důstojníci, kteří měli vězně na starosti, trvali na tom, aby ještě zůstali do úplného osvobození celého okolního kraje.
A měli pravdu. Kdyby se osvobození zajatci dostali příliš rychle ven, mohli by zemřít únavou nebo by je také mohli napadnout postupující vojáci, kteří by z dálky nepoznali, kdo jsou ti blížící se lidé.
Chvíli jsem mlčky stál, protože prohlídka končila. Do duše mi pronikl tichý hlásek: „Často je těžší zvládnout svobodu než zajetí.“ Tento tichý hlas a obraz onoho zajateckého tábora se mi vracel při mnoha příležitostech, když jsem čelil změnám a s nimi spojeným novým výzvám a příležitostem.
Alan Hilliard, Ponoření do života: 40 úvah pro křehkou Zemi
Život v mezidobí
V každém liturgickém roce máme třicet tři nebo třicet čtyři nedělí v tzv. mezidobí. Výraz „mezidobí“ znamená něco, co není zvláštní nebo výrazné. Přesto tento obyčejný čas tvoří většinu liturgického roku a v našem církevním kalendáři zdaleka není nedůležitý a nezajímavý. Tento čas se nazývá „obyčejný“, protože je očíslován. Latinské slovo „ordinalis“ označuje čísla v řadě. Týdny mezidobí jako řádného času představují uspořádaný život církve, kdy neslavíme svátky ani se nepostíme. Řádná doba následuje po vánočním období a končí, když začíná postní doba. Druhá část začíná po Letnicích a vede nás do Adventu.
Během řádné doby, mezidobí, se před námi odvíjí příběh Ježíšova života, poslání, poselství a služby: zázraky, podobenství, povolání Dvanácti, kázání na hoře, dar chleba života, to vše nás spojuje s cestou evangelia, kterou jsme pozváni následovat.
Stejně jako všechna liturgická období je i obyčejný čas určen k prožívání! Nejsme pasivními příjemci liturgie nebo křesťanského života. Jsme povoláni k tomu, abychom byli plnými, aktivními účastníky rozmanitého Ježíšova života a vnášeli do liturgie všednost svého života.
Obyčejný čas mezidobí je všechno, jen ne obyčejný nebo běžný čas. Je to čas, kdy Bůh dělá v životech obyčejných lidí neobyčejné věci. Je to uvědomění si, že každodenní okamžiky našeho obyčejného života jsou nabité Boží přítomností.
Všichni se snažíme jít touto cestou evangelia ve všednosti tady a teď, ve zmatku, nepořádku, tajemství a všednosti. To je místo, kde je Bůh.
John Cullen, The Sacred Heart Messenger, červen 2023
Přečtěte si více
Skryté zranění a užitečné uzdravení
Každý z nás je nějak zraněný, poškozený, zlomený a ztrápený; každý potřebuje uzdravení. Potřebné však není vždy jen uzdravení fyzické. Uzdravení potřebují i naše citové jizvy, zraněné city, smutek, vztahy a vzpomínky. Je fascinující, jak jsme křehcí, slabí a zranitelní.
Mnoho lidí zažívá nízké sebevědomí, pocity méněcennosti, malé sebeúcty a sebedůvěry. Mají pocit, že nejsou dobří. Cestou k takovému uzdravení jsou slova chvály, povzbuzení a potvrzení.
Kamkoli dnes přijdete, zasévejte slova povzbuzení a jen sledujte, co se děje. Největší léčebnou terapií ze všech je přátelství. Mezi přáteli nad šálkem čaje se uskuteční více uzdravení než v mnoha poradnách. Musíme se starat jeden o druhého.
Tajemstvím je naučit se žít s bolestí a vyrovnat se s ní a uvědomit si, že je v pořádku nebýt v pořádku. Nejde jen o to, co se nám stalo, ale především jak se s tím, co se stalo, vypořádáme. Když vám život podá citron, proměňte ho v limonádu. Trocha povzbuzení, vlídné slovo a naslouchající ucho může léčit.
Terence Harrington OFMCap, The Sacred Heart Messenger, prosinec 2023
Přečtěte si více
Bůh je naše nejhlubší touha
Pro církev je Maria vzorem víry, lásky a učednictví. V Magnificat nacházíme ještě čtvrtou vlastnost, která je základem všech ostatních. Maria je vnímána jako vzor touhy: pomáhá nám rozpoznat, co chceme.
Magnificat začíná slovy: „Má duše velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli“ (Lk 1,46-47). Všimněme si, že Maria neříká, že je šťastná. Štěstí může být spokojenost, kterou v životě na nějaký čas nacházíme, zatímco radost má neklidný charakter, je to touha. Je v ní očekávání toho, co hledáme, bolestné, nádherné očekávání. Je to trochu jako zkušenost dětí na Štědrý den, kdy čekají, co přinese Ježíšek. Tento zážitek očekávání si vybavuji mnohem ostřeji než jakýkoli dárek, který jsem kdy rozbalil.
Představuji si, že Marie vyprávěla Alžbětě o Štědrém večeru, který byl mnohem intenzivnější a plnější než čekání dětí na dárky. To proto, že touží po tom, co nosí ve svém lůně: po Bohu. Vítá své poslání přivést na svět Spasitele. Stále touží po tom, co si přeje její Syn a Bůh, náš Otec, pro její život a skrze ni pro život Božího lidu.
Pokaždé, když dosáhneme nějakého milníku nebo získáme něco, po čem už nějakou dobu toužíme, netrvá naše uspokojení dlouho. Vždycky se objeví něco dalšího, co nás zláká. Důvodem, proč se tak děje, je to, že nechceme jen krásné věci, chceme krásu jako takovou; nechceme tu či onu dobrou věc, chceme dobro jako takové. Zkrátka chceme Boha. Bůh je naše nejhlubší touha.
Eamonn Walls SJ, The Sacred Heart Messenger, květen 2023
Přečtěte si více
Břemena
Většina lidí nese ta či ona břemena, která jim často nakládají druzí. Ježíš jasně říká, že náš vztah s Bohem nemá být dalším břemenem již zatížených lidí. Mezi břemena, která Ježíš nesl, patřilo i břemeno naložené těmi, kdo byli nepřátelští vůči všemu, co představoval. Nejvíce zatížen byl, když visel na kříži. Nesl toto břemeno, aby nám mohl pomoci nést naše břemena. Svým životem, smrtí a vzkříšením uvolnil do světa sílu Boží lásky, sílu Ducha svatého, životodárnou a uschopňující sílu. Svatý Pavel nesl břemeno, když ze své vězeňské cely psal církvi ve Filipech. Přesto mohl říci: „Všechno mohu skrze toho, který mě posiluje“ (Filipanům 4,13). Pán nás posiluje, abychom nesli svá břemena a mohli pomáhat nést břemena druhých. Jak píše Pavel galatským církvím: „Neste břemena jedni druhých, a tak naplníte Kristův zákon“ (Galaťanům 6,2). Kristův zákon, který je zákonem lásky, ovocem Ducha, nespočívá v ukládání břemen, ale v jejich zvedání.
Martin Hogan, The Word is Near You, on Your Lips and in Your Heart
Náš duchovní domov
Někdo se jednou zeptal: „Proč ještě zůstáváš v církvi? Odpověď zněla: „Nemám jiný duchovní domov.“ Uslyšíme slovo a vrátíme se zpět, často během postní doby. Možná se nám nechce vracet, ale když se vrátíme, víme, že jsme doma.
Církev je domovem, protože v ní žije Ježíš – nejen v budově, ale i v lidech. Ježíš žije s každým z nás, protože „u nás má svůj domov“. Žije také mezi námi ve společenství, „kdekoli jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu“.
Je třeba, aby budova a duch našich setkání byly návratem domů. V našem církevním domově můžeme každý týden slyšet o různých potřebách a oslavách. Pamatujeme zejména na nemocné, umírající a ty, kteří nás předešli.
Každý pomáhá budovat církevní domov. Kněz to sám nezvládne. Můžeme zajistit, aby v každé farnosti existovala skupina pro přijímání hostů, skupina, která udržuje kontakt s místními obyvateli a plánuje budoucí akce?
Donal Neary SJ, The Sacred Heart Messenger, únor 2023
Přečtěte si více
Naslouchání evangeliu
Většinu víkendů sloužím mši svatou v jedné z našich místních věznic. Obvykle na mši přijde asi 10 až 15 procent vězňů, což je mnohem více, než by se čekalo. Dělí se zhruba na tři skupiny: první jsou „katolíci od kolébky“, lidé, kteří tam mají být a kteří jako jediní někdy nabídnou nějakou pomoc; druhou tvoří příslušníci různých reformovaných tradic, kteří nevylezli včas z postele na anglikánskou bohoslužbu; třetí jsou lidé, kteří vypadají, že snad nikdy v životě nebyli v kostele. Ta třetí skupina možná přichází ze zvědavosti, protože nemají co dělat. Nemají ponětí, kde jsou a jak se mají chovat, ale jsou to také ti, kteří nejvíc poslouchají.
Ptal jsem si proč, dokud mi jeden z nich, Ghaňan Kolo, neřekl, „Otče, nástup do vězení je v životě každého člověka jasným znamením, že plán A opravdu nefunguje. A pokud máš plán B, který by mohl fungovat, mohou ti věřit nebo ne, mohou s tebou souhlasit nebo ne, ale vždycky tě pozorně vyslechnou.“ V tu chvíli jsem si řekl: „Co zde dělám, má smysl.“ Je v tom něco velmi pokorného, když víte, že lidé, kterým kážete, možná slyší evangelium úplně poprvé.
Paul O’Reilly SJ, Hope in All Things
Co je Boží království?
Co je Boží království? Na tuto otázku není snadné odpovědět. Kdosi to popsal tím, čeho byl svědkem během lijáku v rušném městě. Déšť zastihl lidi nepřipravené, a když se lidé shlukovali do úkrytu, všimli si, že nějací mladíci pomohli mamince dostat z deště jejího chlapce na vozíku. Jiný muž držel své ženě bundu nad hlavou, až mu ledový déšť promočil košili. Jedna dívka zase vystoupila z chráněného zápraží, aby nabídla své místo starší ženě. Mladá matka omotala kabát kolem svých malých dětí, aby je zahřála.
Je to tak prosté, ale pro toho, kdo to pozoruje, je každý ten skutek projevem plně živého Božího království; jde o to, aby druhý byl na prvním místě. Boží království není zeměpisná lokalita ani oplocená zahrada. Není to místo, kam je třeba dojít, ale skutečnost, kterou je třeba žít. Nejde o budoucí adresu, ale o život v přítomnosti, o jeho plné a živé prožívání, o jeho svobodné a radostné prožívání, o jeho prožívání pro druhé a s druhými, aby se Boží sláva mohla znovu a znovu zjevovat i v zimní průtrži mračen.
Vincent Sherlock, Ať je advent adventem
Přečtěte si více
Náš vztah s Bohem
První Velikonoce rozbily všechna očekávání učedníků. Velikonoce stále boří naše očekávání. Vzkříšený Pán nás stále překvapuje. Stojí mezi námi, i když se zdá, že je veškerá naděje ztracena; dotýká se nás svou přítomností, když to nejméně čekáme. Když si nejvíc uvědomujeme, že ho nenásledujeme, promlouvá k nám svým slovem pokoje, protože i když jsme nevěrní, on zůstává věrný. Velikonoce oznamují, že příběh našeho vztahu s Pánem nikdy nekončí, protože jeho vztah s námi nikdy nekončí. Stále stojí mezi námi, ujišťuje nás o své přítomnosti, nabízí nám svůj dar pokoje a posílá nás jako své posly naděje.
Martin Hogan, The Word is Near You, on Your Lips and in Your Heart
Přečtěte si více