Bůh je vždy přítomen
Vzpomínám si, jak jsem během výluky v COVID-19 navštívil starší ženu, která žila sama a byla připojena ke mši na notebooku své vnučky. Na každé straně obrazovky měla zapálené dvě svíčky a ve váze několik květin na počest Pánovy přítomnosti v mém domě a srdci,‘ jak mi řekla. Její hmatatelná víra mě hluboce dojala.
Tato událost mi připomněla, že Pánova přítomnost je jádrem všech našich slov, uctívání a svědectví. Jeho přítomnost je za závojem našich obav, bojů a podezření. Pán je tu prostě a hluboce pro nás a s námi, jak slíbil, že bude až do konce časů. V církvi se neděje nic hodnotného, co by nevycházelo z toho, že vidíme Pána uprostřed nás, jak trpí a proměňuje všechna naše lidská dilemata.
Pán nám říká,
„Pokud nevíte, proč na tom záleží,
Vyhledejte někoho, kdo to umí,
dítě, chudý, zapomenutý.
Učte se od nich.
Naučíte se to ode mě.
Najdete životní poslání.
Najdeš odpočinek pro svou duši.
Posaďte se a jezte.
John Cullen, The Sacred Heart Messenger, září 2023
Přečtěte si více
Jak se modlíme
Náš vztah s Bohem zahrnuje celý náš život, ale jeho zvláštním projevem je modlitba. Když se změní způsob, jakým prožíváme sami sebe, změní se i náš vztah k Bohu. Zkušenost Boží lásky může vést ke změně vztahu k Bohu a následně ke změně naší modlitby a našeho vnímání sebe sama.
Pokud se změní náš obraz sebe sama, změní se i náš obraz Boha a naše modlitba a také náš vztah k druhým lidem se změní. Všechny tyto prvky jsou vzájemně propojené a ovlivňují se. Všímání si toho, co se v nás děje, usnadňuje pohyb v reakci na Pánovo působení. Modlitba, která je „skutečná“ a propojená se životem, pomůže otevřít dveře ke změně nebo nám pomůže všimnout si toho, co jí stojí v cestě. Odvede hlavní pozornost od nás samých a od toho, jací musíme být nebo jací bychom měli být v modlitbě a v životě. Čas je nezbytný, pokud chceme zlomit představu, že „jednou to zvládnu“. Nadále si uvědomujeme, že potřebujeme Boha, abychom se jím mohli nechat vést.
Odříkávání modliteb není totéž co modlitba. Postupem času se v naší modlitbě mohou do popředí dostat Boží přání a ubývá zaměření na sebe. Vnášení skutečných životních otázek do modlitby zahrnuje otevření se změně ve všech zde uvažovaných vztazích – k sobě samému, k Bohu i k druhým. Když si všimneme změny v tom, jak prožíváme Boha, nebo v našem pocitu sebe sama jako stvořeného k Božímu obrazu, nebo v samotné modlitbě, jsme vyzváni, abychom mezi nimi navázali spojení. Tím se otevírá širší rozměr těchto vztahů a bohatství, které je v nich obsaženo. Spojení mezi modlitbou a životem se stává zřejmějším.
Michael Drennan SJ, Viz Boží jednání: Drennen: The Ministry of Spiritual Direction (Duchovní vedení)
Příroda jako svaté místo
Zahrady nabízejí nekonečné možnosti pro začínající mystiky! Jsou to bezpečná místa, místa života, která oplývají krásou. Kde je zahrada, tam je voda a živé bytosti se svou rozmanitou krásou. Charles Darwin, ačkoli je připomínán jako velký zastánce evoluce, sám sebe vnímal především jako pozorovatele světa přírody. Velkou část svého života strávil rozjímáním nad nejjednoduššími věcmi a své velké dílo Původ druhů končí poznámkou: „Je zajímavé rozjímat nad spletitým břehem …“. Tento skromný břeh, který studoval, je oděn mnoha rostlinami, zpívají na něm ptáci, poletuje hmyz a vlhkou zemí se plazí červi. To ho vede k úvahám, že „tyto důmyslně vystavěné formy, které se od sebe tak liší a jsou na sobě závislé … byly všechny vytvořeny zákony působícími kolem nás“.
Najděte tedy svou zapletenou banku, zamyslete se nad ní, přemýšlejte o její dlouhé historii a přemýšlejte o tom, co se vám snaží říct. Ať je to vaše svaté místo, kde se zamilujete do světa přírody a do jejího stvořitele. Nechte gobelín života ožít pod vaším pohledem. Možná zvoláte jako Darwin: „Byl to pro mě slavný den, jako když slepému člověku dáte oči.“
Brian Grogan SJ, Najít Boha v listu: Vydejte se na cestu do světa, abyste se dozvěděli, co je v něm nového: The Mysticism of Laudato Si‘
Pán přichází k těm, kdo ho v modlitbě hledají
Je pozoruhodné, že vdovy mají v evangeliích obvykle velmi pozitivní profil. V jednom z podobenství, které Ježíš vyprávěl, se vdova neustále obrací na zkorumpovaného soudce s žádostí o spravedlnost, na kterou má nárok, až ho nakonec přiměje, aby ji bral vážně. Ježíš toto podobenství vyprávěl jako povzbuzení, abychom se stále modlili a neztráceli odvahu. Při jiné příležitosti, když byl Ježíš v jeruzalémském chrámu, viděl, jak jedna vdova vložila do chrámové pokladnice dvě měděné mince, tedy vše, co měla k životu. Ježíš na ni upozorňuje své učedníky jako na vzor úplného sebeodevzdání Bohu. V jednom z evangelií najdeme vdovu jménem Anna, která nikdy neopustila chrám a dnem i nocí sloužila Bohu postem a modlitbou.
V Ježíšově době byly vdovy zranitelné. Pokud neměly děti, byly obzvlášť zranitelné. Možná právě jejich zranitelnost je vedla k tomu, že se svěřily Bohu. Pokud se neměly na koho spolehnout, mohly se spolehnout na Boha. Tím, že byli na světě poněkud osamoceni, byl v jejich životě prostor, který byl naplněn Bohem.
Anna byla v neustálém modlitebním spojení s Bohem. Bylo jen příznačné, že přišla zrovna ve chvíli, kdy Marie s Josefem přinesli své dítě do chrámu a Simeon jim oznamoval, kým se toto dítě stane. Později dospělý Ježíš řekne: „Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete“. Anna byla někdo, kdo hledal Pána v modlitbě, a jednoho dne našla toho, koho hledala. Když ho našla, podělila se o něj s ostatními. Mluvila o dítěti se všemi, kdo se těšili na vysvobození Jeruzaléma. Od této vdovy se můžeme mnohému naučit. Připomíná nám, že Pán přichází k těm, kdo ho v modlitbě hledají, a povzbuzuje nás, abychom se s ostatními dělili o Pána, který přišel k nám.
Martin Hogan, Slovo Boží je živé a činné
Přečtěte si více
Povolání ke službě
Když se díváte na kněze ve své farnosti, přemýšlejte spíše o tom, koho vidíte, než o tom, co vidíte. Kdo je člověk, který v určité fázi svého života cítil, že Bůh chce, aby se stal knězem. Kdo je ten, kdo zná nejistotu, pochybnosti a zklamání, ale kdo přesto považuje víru za obohacující a službu za zvolený způsob života. Kdo je ten, kdo ocení vlídné slovo a nutně potřebuje podporu vašich modliteb. Pokud vidíme kněze jako co, stává se funkcí, poskytovatelem služeb a něčím, na co se stačí obrátit, když je potřeba služba. Když Ježíš vyslal prvních dvanáct kněží do světa, věděl, že je lid potřebuje stejně jako oni potřebují lid. Tato pravda zůstává nezměněna.
Vzpomeňte si nyní na kněze, které znáte, na řeholníky, které znáte, a vzpomeňte si na jejich kontakty s vámi. Na chvíle vašeho smutku a žalu, chvíle nejistoty nebo strachu, nemoci nebo napětí – také na chvíle oslav a radosti, ve kterých byli s vámi. Možná, že i velmi blízko vás a vašich blízkých. Možná, že když uslyšíte kritiku kněží nebo řeholníků, pokud je upřímná, přijmete ji, pochopíte ji a vcítíte se do ní, ale možná, že když budete mít pocit, že není oprávněná, můžete říci: „To není moje zkušenost“. Alespoň tak uznáte cestu, kterou si zvolili jako odpověď na Boží volání, protože Ježíš si všímal lidí a cítil, že potřebují služebníky ve svém středu. Možná si s nimi po mši promluvte; usmějte se, podejte ruku a řekněte: „Díky za to, jsme rádi, že jste tady mezi námi. Mimochodem, o víkendu jsem se za vás pomodlil. Všichni se za vás modlíme.“
Vincent Sherlock, Ať je advent adventem
Přečtěte si více
Bůh je naše nejhlubší touha
Oblíbená představa mystika je, že je to někdo, kdo tráví hodně času o samotě v modlitbě, odříznutý od rozptylujícího světa. Mystika přírody je však darem pro všechny! Možná nepatříte k lidem, kteří tráví mnoho času o samotě s Bohem, ale neroste ve vás při rozjímání o přírodě úžas, vědomí, že každý kousek stvoření vám zpívá píseň a vyzývá vás, abyste se chytili její melodie? Nevyvolává ve vás pocit úžasu, když tu a tam strávíte malou chvilku v úžasu nad tím, co příroda stále vymýšlí? Dokážete se při obavách ze zmatku života zahalit do vděčnosti za stálost přírodních zákonů růstu? Dokážete doufat, že Bůh možná nenechal tento náš chaotický svět napospas jeho vlastnímu destruktivnímu působení, ale tvořivě pracuje na tom, aby ho přivedl k zamýšlené kráse?
Papež říká:
Vnímat každé stvoření, jak zpívá hymnus své existence, znamená žít radostně v Boží lásce a naději. Tato kontemplace stvoření nám umožňuje objevit v každé věci učení, které nám chce Bůh předat, neboť kontemplovat stvoření znamená pro věřícího člověka slyšet poselství, naslouchat paradoxnímu a tichému hlasu. (Laudato Si, 85)
Abyste byli mystiky, nemusíte být lidmi, kterým se podlamují kolena – i když Bůh přitahuje některá srdce k této tiché intimitě. Stačí, když se dlouze a s láskou díváte na stvoření a necháte je promlouvat k vašemu srdci.
Brian Grogan SJ, Finding God in a Leaf: S.: The Mysticism of Laudato Si‘ (Mysticismus Laudato Si‘)
Přečtěte si více
Náročná svoboda
Dachau bylo blíž k Mnichovu, než jsem se domníval. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že se ztratím v krajině – z dohledu a z mysli. Při prohlídce jsem zjistil, že tamní koncentrační tábor byl postaven už na počátku 30. let 20. století. Nebyl postaven za účelem uvěznění nějaké konkrétní etnické skupiny, ale každého, kdo veřejně nesouhlasil s Hitlerovou politikou. To se časem změnilo.
Prohlídka byla ponurá a zároveň zajímavá. Bylo toho hodně, na co se dalo vzpomínat, ale na jednu část prohlídky nikdy nezapomenu. Na konci prohlídky průvodce popisoval dny, kdy němečtí vojáci opouštěli tábor a nechávali vězně v jejich ubikacích. Jakmile se vězni dozvěděli, že vojáci odešli, chtěli tábor opustit, ale spojenečtí důstojníci, kteří měli vězně na starosti, trvali na tom, aby ještě zůstali do úplného osvobození celého okolního kraje.
A měli pravdu. Kdyby se osvobození zajatci dostali příliš rychle ven, mohli by zemřít únavou nebo by je také mohli napadnout postupující vojáci, kteří by z dálky nepoznali, kdo jsou ti blížící se lidé.
Chvíli jsem mlčky stál, protože prohlídka končila. Do duše mi pronikl tichý hlásek: „Často je těžší zvládnout svobodu než zajetí.“ Tento tichý hlas a obraz onoho zajateckého tábora se mi vracel při mnoha příležitostech, když jsem čelil změnám a s nimi spojeným novým výzvám a příležitostem.
Alan Hilliard, Ponoření do života: 40 úvah pro křehkou Zemi
Život v mezidobí
V každém liturgickém roce máme třicet tři nebo třicet čtyři nedělí v tzv. mezidobí. Výraz „mezidobí“ znamená něco, co není zvláštní nebo výrazné. Přesto tento obyčejný čas tvoří většinu liturgického roku a v našem církevním kalendáři zdaleka není nedůležitý a nezajímavý. Tento čas se nazývá „obyčejný“, protože je očíslován. Latinské slovo „ordinalis“ označuje čísla v řadě. Týdny mezidobí jako řádného času představují uspořádaný život církve, kdy neslavíme svátky ani se nepostíme. Řádná doba následuje po vánočním období a končí, když začíná postní doba. Druhá část začíná po Letnicích a vede nás do Adventu.
Během řádné doby, mezidobí, se před námi odvíjí příběh Ježíšova života, poslání, poselství a služby: zázraky, podobenství, povolání Dvanácti, kázání na hoře, dar chleba života, to vše nás spojuje s cestou evangelia, kterou jsme pozváni následovat.
Stejně jako všechna liturgická období je i obyčejný čas určen k prožívání! Nejsme pasivními příjemci liturgie nebo křesťanského života. Jsme povoláni k tomu, abychom byli plnými, aktivními účastníky rozmanitého Ježíšova života a vnášeli do liturgie všednost svého života.
Obyčejný čas mezidobí je všechno, jen ne obyčejný nebo běžný čas. Je to čas, kdy Bůh dělá v životech obyčejných lidí neobyčejné věci. Je to uvědomění si, že každodenní okamžiky našeho obyčejného života jsou nabité Boží přítomností.
Všichni se snažíme jít touto cestou evangelia ve všednosti tady a teď, ve zmatku, nepořádku, tajemství a všednosti. To je místo, kde je Bůh.
John Cullen, The Sacred Heart Messenger, červen 2023
Přečtěte si více
Skryté zranění a užitečné uzdravení
Každý z nás je nějak zraněný, poškozený, zlomený a ztrápený; každý potřebuje uzdravení. Potřebné však není vždy jen uzdravení fyzické. Uzdravení potřebují i naše citové jizvy, zraněné city, smutek, vztahy a vzpomínky. Je fascinující, jak jsme křehcí, slabí a zranitelní.
Mnoho lidí zažívá nízké sebevědomí, pocity méněcennosti, malé sebeúcty a sebedůvěry. Mají pocit, že nejsou dobří. Cestou k takovému uzdravení jsou slova chvály, povzbuzení a potvrzení.
Kamkoli dnes přijdete, zasévejte slova povzbuzení a jen sledujte, co se děje. Největší léčebnou terapií ze všech je přátelství. Mezi přáteli nad šálkem čaje se uskuteční více uzdravení než v mnoha poradnách. Musíme se starat jeden o druhého.
Tajemstvím je naučit se žít s bolestí a vyrovnat se s ní a uvědomit si, že je v pořádku nebýt v pořádku. Nejde jen o to, co se nám stalo, ale především jak se s tím, co se stalo, vypořádáme. Když vám život podá citron, proměňte ho v limonádu. Trocha povzbuzení, vlídné slovo a naslouchající ucho může léčit.
Terence Harrington OFMCap, The Sacred Heart Messenger, prosinec 2023
Přečtěte si více
Bůh je naše nejhlubší touha
Pro církev je Maria vzorem víry, lásky a učednictví. V Magnificat nacházíme ještě čtvrtou vlastnost, která je základem všech ostatních. Maria je vnímána jako vzor touhy: pomáhá nám rozpoznat, co chceme.
Magnificat začíná slovy: „Má duše velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli“ (Lk 1,46-47). Všimněme si, že Maria neříká, že je šťastná. Štěstí může být spokojenost, kterou v životě na nějaký čas nacházíme, zatímco radost má neklidný charakter, je to touha. Je v ní očekávání toho, co hledáme, bolestné, nádherné očekávání. Je to trochu jako zkušenost dětí na Štědrý den, kdy čekají, co přinese Ježíšek. Tento zážitek očekávání si vybavuji mnohem ostřeji než jakýkoli dárek, který jsem kdy rozbalil.
Představuji si, že Marie vyprávěla Alžbětě o Štědrém večeru, který byl mnohem intenzivnější a plnější než čekání dětí na dárky. To proto, že touží po tom, co nosí ve svém lůně: po Bohu. Vítá své poslání přivést na svět Spasitele. Stále touží po tom, co si přeje její Syn a Bůh, náš Otec, pro její život a skrze ni pro život Božího lidu.
Pokaždé, když dosáhneme nějakého milníku nebo získáme něco, po čem už nějakou dobu toužíme, netrvá naše uspokojení dlouho. Vždycky se objeví něco dalšího, co nás zláká. Důvodem, proč se tak děje, je to, že nechceme jen krásné věci, chceme krásu jako takovou; nechceme tu či onu dobrou věc, chceme dobro jako takové. Zkrátka chceme Boha. Bůh je naše nejhlubší touha.
Eamonn Walls SJ, The Sacred Heart Messenger, květen 2023
Přečtěte si více