Bůh je naše nejhlubší touha

Pro církev je Maria vzorem víry, lásky a učednictví. V Magnificat nacházíme ještě čtvrtou vlastnost, která je základem všech ostatních. Maria je vnímána jako vzor touhy: pomáhá nám rozpoznat, co chceme.
Magnificat začíná slovy: „Má duše velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli“ (Lk 1,46-47). Všimněme si, že Maria neříká, že je šťastná. Štěstí může být spokojenost, kterou v životě na nějaký čas nacházíme, zatímco radost má neklidný charakter, je to touha. Je v ní očekávání toho, co hledáme, bolestné, nádherné očekávání. Je to trochu jako zkušenost dětí na Štědrý den, kdy čekají, co přinese Ježíšek. Tento zážitek očekávání si vybavuji mnohem ostřeji než jakýkoli dárek, který jsem kdy rozbalil.

Představuji si, že Marie vyprávěla Alžbětě o Štědrém večeru, který byl mnohem intenzivnější a plnější než čekání dětí na dárky. To proto, že touží po tom, co nosí ve svém lůně: po Bohu. Vítá své poslání přivést na svět Spasitele. Stále touží po tom, co si přeje její Syn a Bůh, náš Otec, pro její život a skrze ni pro život Božího lidu.

Pokaždé, když dosáhneme nějakého milníku nebo získáme něco, po čem už nějakou dobu toužíme, netrvá naše uspokojení dlouho. Vždycky se objeví něco dalšího, co nás zláká. Důvodem, proč se tak děje, je to, že nechceme jen krásné věci, chceme krásu jako takovou; nechceme tu či onu dobrou věc, chceme dobro jako takové. Zkrátka chceme Boha. Bůh je naše nejhlubší touha.

Eamonn Walls SJ, The Sacred Heart Messenger, květen 2023