Útočiště v chrámě

Debaty o uprchlících, o tom, zda si zaslouží nebo mají nárok na pomoc a ochranu, často vedou k podezřívavým a cenzurním komentářům, které rozdělují lidi a podporují strach a nenávist. Pak se daří populismu a extremismu.

Příběh o milosrdném Samaritánovi v nás zanechává otázky o tom, kdo jsme, kam v příběhu patříme, a zanechává v nás nepříjemný pocit, že bychom v něm mohli být kteroukoli postavou. Někdy jsme lidé, kteří si snadno a někdy i nábožensky najdou výmluvu, proč neudělat to, co se od nás žádá. Jindy jsme lidé, které násilný a nesmyslný svět nechává bezmocné na kraji silnice. Jsme však také lidé, kteří stejně jako opovrhovaný Samaritán mohou nabídnout cizímu člověku službu, soucit, přátelství a pohostinnost.

Jsme pozváni, abychom byli překvapivými cizinci, kteří se navzájem přijímají! Pak se nám dostane nečekané pohostinnosti od překvapivých cizinců, kteří jsou našimi sousedy.

Církev kdysi poskytovala útočiště v chrámě. To by bylo potřeba oživit. Nikdo by se neměl cítit vyloučený z církve. Poskytování útočiště je věrným svědectvím o poselství a poslání církve. Poskytování útočiště je synodálním způsobem věrnosti, naděje a lásky. Znamená to stát se zranitelnými vůči druhým, kterým nerozumíme a pravděpodobně je nemáme rádi a možná je dokonce považujeme za pohoršující nebo ohrožující.

John Cullen, The Sacred Heart Messenger, červenec 2023