Hořící uhlí

Oblíbená kazatelská historka zní takto: Věřící z jisté farnosti, který dříve chodil pravidelně na mši, najednou chodit přestal. Po několika týdnech se ho kněz rozhodl navštívit. Byl chladný večer a kněz našel muže doma, jak sedí před plápolajícím ohněm. Muž uhodl důvod knězovy návštěvy, přivítal ho, odvedl k velkému křeslu u krbu a čekal. Farář se pohodlně usadil, ale nic neřekl. V tíživém tichu jen seděl a díval se do ohně.
Po několika minutách vzal kněz kleště, opatrně vybral z ohniště jasně hořící uhlík a položil ho stranou. Pak se posadil zpátky do křesla a dál mlčel. Oba se na uhlík dívali. Plamen uhlíku postupně slábl, na okamžik se objevila záře a pak jeho oheň pohasl. Brzy byl studený a mrtvý. Kněz znovu vstal, zvedl ten studený a mrtvý uhlík a vložil ho zpět doprostřed ohně. Okamžitě začal znovu zářit světlem a teplem hořících uhlíků kolem něj.
Poučení bylo jednoduché. Kousek uhlí nemůže hořet sám; je třeba mnoha kousků uhlí, aby vznikl oheň, který nezhasne. Žádný křesťan nemůže hořet pro Boha příliš dlouho bez stálé podpory společenství církve.

Paul O’Reilly SJ, Naděje ve všech věcech