Všechno je milost

„Aurora borealis, polární záře,“ řekla Anna. To je úžasné. Přemýšlel jsem, jak by se ta nádhera na obloze dala vyjádřit slovy. Anna ale slova nepotřebovala. „Nech mě jen se na ni dívat,“ utrousila. Vzpomněl jsme si na dávnou matčinu reakci na můj pokus vysvětlit, proč modřenec při setmění zvedá listy jakoby k chvále. „Modlí se,“ řekla tehdy.

Obě situace mi připomněly, jak důležité je umět prostě žasnout a chválit. Úžas se nikdy nemusí a nesmí podřizovat žádnému vzorci slov. Díváme se například na západ slunce a říkáme jen: ‚Ach‘, protože je to skutečně úžasné. Ale pokud už musíme sáhnout po nějakém slově, ať je to „milost“! Ostatně svatý Pavel našel v tomto slově nejlepšího spojence, když psal o radostné zvěsti, která pro něj byla darem Boží milosti a půvabná, milostivě podaná a rozechvívající struny vděčnosti těch, kdo ji slyšeli. Stejně tak pro Gerarda Manleyho Hopkinse, který poznamenal, že tajemství Vtělení – Boha, který nás stále přesahuje a vstupuje do našeho krevního oběhu v Ježíši – nelze nikdy redukovat na „teologickou rovnici“, neboť je to zázrak, který „nechává mysl houpat se, vyrovnanou, ale roztřesenou“.

Podobně, když mluvíme o „klimatických změnách“ nebo „globálním oteplování“, vůbec nechápeme, co tím myslíme, pokud jsme nemuseli chodit každý den dál a dál pro vodu, pokud jsme nepřišli o domov nebo jako chovatelé sobů neviděli, jak se naši sobi propadají tenčícím se ledem.
Hugh O’Donnell SDB, The Sacred Heart Messenger, červen 2024.