Povolání ke službě

Když se díváte na kněze ve své farnosti, přemýšlejte spíše o tom, koho vidíte, než o tom, co vidíte. Kdo je člověk, který v určité fázi svého života cítil, že Bůh chce, aby se stal knězem. Kdo je ten, kdo zná nejistotu, pochybnosti a zklamání, ale kdo přesto považuje víru za obohacující a službu za zvolený způsob života. Kdo je ten, kdo ocení vlídné slovo a nutně potřebuje podporu vašich modliteb. Pokud vidíme kněze jako co, stává se funkcí, poskytovatelem služeb a něčím, na co se stačí obrátit, když je potřeba služba. Když Ježíš vyslal prvních dvanáct kněží do světa, věděl, že je lid potřebuje stejně jako oni potřebují lid. Tato pravda zůstává nezměněna.

Vzpomeňte si nyní na kněze, které znáte, na řeholníky, které znáte, a vzpomeňte si na jejich kontakty s vámi. Na chvíle vašeho smutku a žalu, chvíle nejistoty nebo strachu, nemoci nebo napětí – také na chvíle oslav a radosti, ve kterých byli s vámi. Možná, že i velmi blízko vás a vašich blízkých. Možná, že když uslyšíte kritiku kněží nebo řeholníků, pokud je upřímná, přijmete ji, pochopíte ji a vcítíte se do ní, ale možná, že když budete mít pocit, že není oprávněná, můžete říci: „To není moje zkušenost“. Alespoň tak uznáte cestu, kterou si zvolili jako odpověď na Boží volání, protože Ježíš si všímal lidí a cítil, že potřebují služebníky ve svém středu. Možná si s nimi po mši promluvte; usmějte se, podejte ruku a řekněte: „Díky za to, jsme rádi, že jste tady mezi námi. Mimochodem, o víkendu jsem se za vás pomodlil. Všichni se za vás modlíme.“

Vincent Sherlock, Ať je advent adventem