Náročná svoboda

Dachau bylo blíž k Mnichovu, než jsem se domníval. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že se ztratím v krajině – z dohledu a z mysli. Při prohlídce jsem zjistil, že tamní koncentrační tábor byl postaven už na počátku 30. let 20. století. Nebyl postaven za účelem uvěznění nějaké konkrétní etnické skupiny, ale každého, kdo veřejně nesouhlasil s Hitlerovou politikou. To se časem změnilo.

Prohlídka byla ponurá a zároveň zajímavá. Bylo toho hodně, na co se dalo vzpomínat, ale na jednu část prohlídky nikdy nezapomenu. Na konci prohlídky průvodce popisoval dny, kdy němečtí vojáci opouštěli tábor a nechávali vězně v jejich ubikacích. Jakmile se vězni dozvěděli, že vojáci odešli, chtěli tábor opustit, ale spojenečtí důstojníci, kteří měli vězně na starosti, trvali na tom, aby ještě zůstali do úplného osvobození celého okolního kraje.

A měli pravdu. Kdyby se osvobození zajatci dostali příliš rychle ven, mohli by zemřít únavou nebo by je také mohli napadnout postupující vojáci, kteří by z dálky nepoznali, kdo jsou ti blížící se lidé.

Chvíli jsem mlčky stál, protože prohlídka končila. Do duše mi pronikl tichý hlásek: „Často je těžší zvládnout svobodu než zajetí.“ Tento tichý hlas a obraz onoho zajateckého tábora se mi vracel při mnoha příležitostech, když jsem čelil změnám a s nimi spojeným novým výzvám a příležitostem.
Alan Hilliard, Ponoření do života: 40 úvah pro křehkou Zemi